Staré antické báje, respektive osobní traumata bájných hrdinů, ožívají v hudbě nové francouzské kapely. Jejich textové rozkročení je však širší a se jmény jako Odysseus, Achilles a podobně se vyjadřují k aktuálnějším tématům. Od kosmických imaginací až po existencionalismus a sociální nerovnost, jak je u Francouzů zvykem. Členové kapely nejsou žádní nováčci a sešli se z různých uskupení. Tomu nakonec odpovídá i vyspělý hutný zvuk celé nahrávky, který vypovídá o tom, že je přesně tím, čeho chtěla kapela dosáhnout. Temný metal s progresivními prvky, který vychází z deathu a post metalu. Citují ALCEST a další podobné spolky domácí scény. Ve svém výrazivu však nesleví z úderného stylu postaveného na hutných riffech. Sem tam zahrají nějaké intermezzo či akustickou pasáž, ale do delších klidných instrumentací se nepouští. Hudebně jsou hodně sevření a drží se svých ostrých mantinelů.

Kapela má velkou přednost v hlasu Floriana Vasseura, který dokáže svůj projev měnit jak chiméra. Už samotný start „Ulysses' Lies“ mu dává dostatek prostoru pro hlasové kreace. Ve středním tempu se valící skladba odhaluje syrovou sílu a současně i zvukovou zasněnost téhle nahrávky. Nebo mnohem později se Florian ve skladbě „BlaAst“ pustí na melancholickou vlnu (aniž by si toho rytmická sekce všimla). Nejvíce jej lze ocenit v dlouhých plochách, kdy svůj part rozvláčně táhne nad svižnou rytmikou („Death Experience“). „Death Experience“ je ostatně jednou z těch skladeb, které svým rytmem a proplétanými kytarovými motivy dokáže chytnout a nepustit. Což se ne vždy povedlo a třeba skladba „The Royal Way“ za využití těch samých ingrediencí už tak moc netáhne.

Skladba „Dark Matter“ přichází s větší variabilitou ve výrazu, se změnami v rytmu a znatelnějšími progresivními prvky. Je to klasický trik prog metalu, chvíli se hrnou riffy, pak se zvolní a kytary se pustí na špacír. Ke cti kytaristy Christofera Fraisiera se musí nechat, že jeho úlety jsou jen letmé, drží se hlavního motivu a celá skladba působí sevřeným dojmem. „Storm Dancer“ odhaluje kořeny zapuštěné do černého kovu. Spouští se bouře a zpěvák na pozadí bubenické epilepsie svůj hlas dotahuje až k hranicím příčetnosti. Temná atmosféra je v ty momenty doslova hmatatelná. Střídáno je to klidnějšími pasážemi postavenými na obyčejné hoblovačce. Není to nic inovativního, ale má to své kouzlo.

„Myrrha“ vysloveně tlačí na pilu a nenechá zpěváka opustit svojí extrémní, skoro až sípavou polohu. V této poloze je kapela silná, často ale ztrácí potenciál nastíněný v ostatních vypíchnutých skladbách. Když už se člověk trochu nasytí jejich výrazu, efekt nového a zajímavého se usadí, jejich recept na post metalovou krmi trochu zevšední. Závěrečná „Cosmogony“ se přes úvodní melodickou předehru vrátí do mantinelů vytyčených úvodní skladbou a v podobném důrazném rytmu tak dotlačí desku do finále. Je to jedna z těch nejzajímavějších skladeb, kdy se projevují progresivní tendence kapely a schopnost si pohrát se složitější strukturou.

Tohle album má krásně ponurou atmosféru, energii, hutné riffy jak ze samotného podsvětí. Kapela celou stopáž výrazně nesleví z dynamiky a hrne svůj temný zasněný post-metal kupředu s nezastavitelnou razancí. To je na jednu stranu sympatické, na druhou stranu tento jinak zajímavý materiál trochu splývá. Od jejich již zmíněných krajanů ALCEST si člověk zvykl na variabilnější pojetí. Přesto jde o výbornou nahrávku, která nabízí trochu alternativní pojetí úderného metalu.