V sérii rychle za sebou vydávaných prvních alb s poměrně krátkou stopáží dovršilo čtvrté z nich, „Sign Of The Hammer“, fázi identifikace sebe sama a postupného rozpuku amerických heavymetalových hrdinů MANOWAR. Stále ještě v přírodní kůži odění bojovníci na něm totiž začali nepokrytě vzhlížet ke kůži černé, naleštěné a ozdobené stříbrnými cvoky, v níž si o pár let později definitivně otevřeli dveře do heavymetalové Síně slávy.   

Ve své nejslavnější sestavě Joey DeMaio – Eric Adams – Ross The Boss – Scott Columbus přistoupili MANOWAR k nahrávání „Znamení kladiva“ (jak příhodný název, pochopitelně!) vlastně hned vzápětí po tom, co ve stejném roce vydali předcházející album „Hail To England“. Podle některých zdrojů se jim dokonce z předcházející nahrávací seance zachovalo pár skladeb, které mohli rovnou použít, takže o to snadnější to byl proces. A jelikož byla kapela ve zjevném tvůrčím laufu, podepřeném tentokráte téměř stoprocentním skladatelským příspěvkem kapelníka DeMaia, zaznamenala tak do drážek „Sign Of The Hammer“ naprosto bezchybnou sbírku originálně syrových heavymetalových skladeb, rámovaných vyčnívající nenapodobitelnou DeMaiovou baskytarou a všeprostupující nakažlivou heroickou příchutí.   

Vzpomínaný studiový záznam předešlý totiž přece jen ještě neznamenal definitivní a stoprocentní koncentraci hudební síly MANOWAR, ta se poprvé dostavila až na „Sign Of The Hammer“ (a ještě dále byla rozvíjena na albech následujících). Právě tady jakoby definitivně doteklo všechno kapelou nachystané roztavené železo do formy, v níž poté pomalu ztuhlo v jedinečný meč, doupravený do konečné podoby údery kladiva z názvu nahrávky.

Obsah alba je skutečně výkladní skříní heavy metalu (možná i proto, že rok 1984 americkému hudebnímu kovu opravdu přál, vždyť mezi jinými vyšlo třeba i „Stay Hungry“ TWISTED SISTER nebo eponymní debut W.A.S.P.), v jejíž vnitřní zadní stěně se zrcadlil zabijácký instinkt MANOWAR hrát urputně, zaníceně a jakoby úplně mimoděk při tom tvořit hymny v té době neslyšené. Tak jako v úvodní „All Men Play On Ten“, která po rozvážných slokách přechází v jedinečný refrén plný elektrizujících melodií a Adamsova mnohapolohového vokálu, z nichž skutečně běhá mráz po zádech. Podtrhuje to jednoduchý (ale účinný, o tom žádná) text o tom, že tahle kapela nehraje nikdy jinak než s hlasitostí naplno, tedy na „10“. Ostatně, když ještě Guinessova kniha rekordů vedla i rubriku „nejhlasitější kapela na světě“, jedním z kandidátů na tento definitivně nikdy nepřidělený titul byli právě i MANOWAR se svým koncertním výkonem ze stejného roku.

Odlehčenější „Animals“ poté vsadí na hladce odsýpající čtyř i šestistrunové předivo a další zvučný refrén, aby tak umetla cestičku prvnímu skutečnému vrcholu alba, skladbě „Thor (The Powerhead)“, která dodnes patří do zlatého koncertního fondu kapely. Ostatně jak také jinak při představě celé její dramatičnosti, k dokonalosti vyšponované kovově zvonivými záseky a nádherným doprovodným nápěvem. „Mountains“ odhalí další podmanivý kousek DeMaiovy akustické posedlosti baskytarou, aby v těch pasážích skladby, v nichž se pak hraje „do plných“, předvedla MANOWAR jako skutečné dobyvatele a pány světa. Stylizace do barbarských hrdinů tady jde kapele jako žádné jiné a ne naposledy se posluchači může stát, že mu při poslechu alba budou před očima probíhat scény z klasického bijáku „Barbar Conan“. Jako vzápětí i v titulní skladbě, druhém milníku nahrávky, která je ve svém refrénu s dalším mrazivým nápěvem jednoduše úchvatná.

Na ní navazuje možná nejsvižnější kousek celého alba „The Oath“, vezoucí se na stále stejné vlně nakažlivosti, a po něm a další DeMaiově exhibici v předehře „Thunderpick“ se už dostáváme k závěru nahrávky a dalšímu majestátnímu monumentu „Guyana (Cult Of The Damned)“. Tahle skladba, věnovaná nechvalně známé sektě Chrám lidu a jejímu neslavnému hromadnému konci v listopadu 1978 ve stejnojmenné jihoamerické zemi, má nepopiratelně výrazné epické charisma, které přesně reflektuje její námět, a jako taková se výrazně zapsala do produkce MANOWAR jako celku. A zcela po právu, neboť tolik detailů a nálad, vystihujících smutek a lítost, jež musí opanovat každého nestranného a soudného člověka, nahlížejícího na ony tragické události, to je prostě  unikát.

Stejný, jako byli v době vydání „Sign Of The Hammer“ samotní MANOWAR. Muži heavymetalového boje, vyrážející na šturm, na jehož konci dokonce na nějaký čas pokořili celou světovou scénu toho nejpravějšího a nejryzejšího těžkého kovu. Znamení kladiva, buď mým průvodcem, znamení kladiva, nastal můj čas!