No jo, „The Joy Of Motion“ – třetí to album amerického tria ANIMALS AS LEADERS má už krásných 10 let. V našem věku už žádná závratná cifra, chtělo by se říct. Jedním dechem (což už je v mém případě tak tak) dodávám nepříliš objevné moudro, že v hudebním světě to je ekvivalent jedné celé generace hudebních stylů a trendů. Tito Američané z hlavního města Spojených států Washingtonu jsou tady, zaplať pánbůh, s námi pořád a pořád vydávají desky. Pravda, ta poslední už bude za pár týdnů na světě 3 roky, ale to vlastně s ohledem na dramaturgii večera hrálo jen malou, řekněme že díky přídavku epizodní roli. Album, na jehož počest se toto turné koná a kterého se jen v USA prodalo přes 50 tisíc kopií, tak zcela logicky tvořilo i (téměř) stoprocentní náplň setlistu skupiny.
Než však na něj došlo, byl tady jeden velice vydatný předkrm. Večírek dvojice kapel, které mikrofony potřebují pouze na proslovy mezi skladbami, zahájili krajané z THE NIGHT VERSES. Krásná kooperace východního a západního pobřeží států. Kalifornská (také) trojice předvedla skvělé vystoupení už loni v létě na festivalu Brutal Assault a zahanbit se nenechala ani v klubovém prostředí. Že toho večera neexistovala hierarchie předkapel, dalo najevo i publikum, které se už od prvních tónů skladby „Arrival“ sešlo takříkajíc v plném počtu. Znalé publikum, nutno dodat. Časté vřelé reakce už hned na několik úvodních taktů té či oné skladby dokazovaly, že přípravu tady nikdo nepodcenil. A nepodcenilo ji ani trio právě stojící na pódiu.
Jeden by řekl, že si s ANIMALS AS LEADERS budou tak nějak konkurovat a pak se ještě nabízí parafráze jednoho známého přísloví o dvou kohoutech na jednom pódiu. Nic takového se však nedělo už jen proto, že vize instrumentální muziky v podání NIGHT VERSES přeci jen mnohem více inklinuje i k post-metalu a post-rocku a není v ní tolik krkolomných zatáček a roztodivných odboček. K přímočarosti má ovšem i tak daleko. Na klasické bázi seskládaná sestava, tedy kytara-basa-bicí, baví okamžitě a bezvýhradně po celou přibližně 45 minut trvající dobu vystoupení. Zatímco basa Reillyho Herrery pevně jistí rytmus a do toho si občas neodpustí nějakou rytmickou vylomeninu, kytara Nicka DePirra skládá mozaiky z dílů s ostrými hranami, do kterých vkládá zvukomalebné skládanky. Našlápnuté momenty střídají ty více vyklidněné a vše dává jeden krásný muzikantský smysl.
Největším a vlastně jediným hecířem davu se ukázal být rozdováděný bicmen Aric Improta, jenž se kromě hry na svoji soupravu dokázal solidně položit i do komunikace s publikem. Ta kromě výkřiků mezi skladbami i v jejich mezihrách pozůstávala hlavně z jeho artistických kousků, kdy ve stoje ze své židle mával do davu. Evidentně to měl pod kontrolou, byť párkrát se mohlo zdát, že hrozilo přerušení vystoupení z důvodu pádu hudebníka do bicí soupravy. Naštěstí se nic takového nestalo, ale skvělý set se tedy rozhodně udál. A to si to prý na podzim zopakujeme znovu. Tak jako moc rádi, no.

Setlist z Berlína (1. března): Arrival, Vice Wave, Rose Wire, Åska, 8 Gates of Pleasure, Karma Wheel, No. 0
Že jsou ANIMALS AS LEADERS i přes své zdatné předskokany tou hlavní kapelou tohoto turné, jasně dokazoval i velkorysý světelný park, který s sebou dovezli. A když zazní úvodní vybrnkávání skladby „Ka$cade“, jež album „The Joy Of Motion“ zároveň i otevírá, nabírá okamžitě na obrátkách i nadšení publika. To aplauduje seč může, a to kolikrát i v pauzách v rámci jednotlivých krkolomných skladeb této trojice. V podstatě se kompletně přehrává oslavované album, hezky chronologicky podle tracklistu.
Když dojde na jeho položku číslo 5. - skladbu „Physical Education“, já konečně zjišťuji, že nejsem sám, kdo se už před těmi 10 lety nechal takříkajíc namotat na její chytlavou melodickou linku. Rozesmáté tváře minimálně lidí v mém okolí mi říkají, že nás takových je mnohem víc. Hudba ANIMALS AS LEADERS však dokáže být chytlavá i bez takovýchto vějiček.
Američané v ní dokáží zkombinovat svoji zálibu v přešpekulovaném muzicírování s dostatečnou přitažlivostí i pro posluchače, který neřeší notové zápisy ani nepravidelné rytmy. Snad za to z veliké části může v živém provedení s neskrývanou radostí hrající kapela, což vlastně platí pro každé živé vystoupení skupiny, jež jsem měl tu čest zažít. Skromnou a sympatickou komunikaci s publikem si tradičně bere na svá bedra Tosin Abasi, zatímco opodál hrající Javier Reyes je plně ponořen do svých riffů a sem tam hodí do davu nesmělé paroháče.
Fascinující je i pro laika sledovat mohutný kytarový arsenál, kterým disponují oba hudebníci. Snad s každou druhou skladbou běhají na pódium bedňáci a přináší oběma další a další x-strunné nástroje roztodivných tvarů, aby pak z nich dvojice vyloudila další skvělé skladby. Vlastně v samotném závěru dochází na čtveřici skladeb z poslední desky „Parrhesia“ (2022), ale to už se dělo v rámci masivně vyžádaného přídavku, aby se pak zhruba kolem půl desáté skupina definitivně odebrala do backstage.
Obzvláště uprostřed týdne miluji koncerty s takto brzkým časovým rozvrhem a obzvláště kdykoliv miluji takto s chutí odehrané koncerty. Vlastně k tomu nebylo potřeba nic navíc, než jen odehrát jednu skvělou desku. Odehrát ji s přehledem, bez přehnané komunikace s publikem a přesto bez patosu nudné rutiny. Odměna v podobě téměř zaplněného Roxy je pak zcela zasloužená.

Setlist: Ka$cade, Lippincott, Air Chrysalis, Another Year, Physical Education, Tooth And Claw, Crescent, The Future That Awaited Me, Para Mexer, The Woven Web, Mind-Spun, Nephele + přídavky: Micro-Agressions, Gordian Naught, Red Miso, Monomyth