Kdybychom chtěli být féroví, tak bychom mohli napsat, že tento projekt měl už od počátku problémy. Takový produkční očistec. Vystřídalo se na něm stádo scénáristů. Měnil se koncept filmu. Některé scény se dodatečně přetáčely, házely do koše nebo přidávaly. Po prvních zkušebních projekcích se publikum smálo na místech, které nebyly zamýšleny vtipné. A tak se to znovu celé rozebralo, něco se přidalo, něco se ubralo a slepilo. Mám pocit, že tento cyklus se opakoval více než jednou.

Původní koncept byl přitom celkem jednoduchý. Udělat superhrdinský film, který bude stát na půdorysu politického thrilleru. Podobně jako Winter Soldier, kterého tedy nemám nijak specificky rád, ale budiž. Vize tu možná byla. A formálně tu bylo na něco podobného opravdu zaděláno.

Počátek je vlastně celkem zajímavý. Do úřadu amerického prezidenta nastupuje generál Thaddeus Ross, kterého hraje na počátku lehce teatrálně přehrávající Harrison Ford. A úplně nevíte, co on něj očekávat, protože je možné, že bude tak trochu magor se zeleným mozkem. Jeho postavou film v podstatě navazuje na Neuvěřitelného Hulka z roku 2008.

Vedle něj tu je pak Sam Wilson, který jako Falcon zdědil štít Kapitána Ameriky i jeho roli. Do role „nového Falcona“ přichází nováček Joaquin Torres. Toto střídání rolí si přímo říkalo o to, aby si postava sama Wilsona musela „titul“ Kapitána Ameriky nějak obhájit. Vlastně to stejné byl i úkol filmu. Poté, co se z Marvel Cinematic Universe vytratila postava Steva Rogerse, byl úkol tvůrců čtvrtého Captain America jediný. Důstojně předat žezlo.

Anthony Mackie se v roli nového Kapitána Ameriky může snažit sebevíc, ale jasně zářící mirkodušínské charisma Chrise Evanse opravdu nemá. A tím film trpí nejen v jeho postavě. Jakékoliv kouzlo osobnosti postrádá i hlavní záporák Samuel Sterns. Ten na počátku operuje ze stínů a není vidět jeho celý obličej, ale jakmile se na scéně objeví, tak skoro vyprsknete smíchy. Namaskovaný Tim Blake Nelson vypadá jako brokolice napadená nějakou zvláštní houbou. Zlaté pravidlo superhrdinských příběhů zní, že jsou tak dobré, jak dobrý je hlavní vyzyvatel našeho superhrdiny. A tady koncept dobrého záporáka naráží na nedůsledně vysvětlené schopnosti, ne zcela silnou motivaci a legrační vizuál. Ach jo.

Jsou tu i další „menší“ záporáci, jako je Sidewinder, do kterého byl obsazen Giancarlo Esposito. Jeho postava byla evidentně přidána až poté, co byla první část filmu natočena, a je to opravdu hodně znát. A mohl bych se opakovat. Opět tu není skoro žádná motivace a ze Sidewinera se stává naprosto zapomenutelná epizoda. Zpětně vlastně nechápu, co tam ta postava dělala a proč.

Když odhlédnu od záporáků a vrátím se k novému Kapitánovi, tak ten je lehce rozpolcený a dělá si hlavu s tím, jestli je dostatečně dobrý pro svou novou roli a to je opravdu správná otázka. Odpověď je samozřejmá - není. Každý příčetný divák vidí, že díru po Rogersovi se zacelit nepovedlo ani náhodou. Ono předání štítu, který symbolizuje figuru Kapitána Ameriky, má samozřejmě oporu v komiksech, tam to ale na rozdíl od filmu funguje mnohem lépe. A Sam Wilson měl mít možnost světu dokázat, že na to má. Tady scénáristé nezvládli připravit žádnou adekvátní výzvu. Ano, Sam Wilson je jen člověk a nemá supersílu danou nějakým sérem. Má, podobně jako Iron Man, jen pár technických hraček. Měl by být křehčí a o to víc se snažit. Mohl mít díky tomu sympatie diváků. Ale ve výsledku tu vlastně nemá příliš moc s čím bojovat. Malé nepříjemnosti, jako je nová šéfka prezidentovy bezpečnosti, která má být v budoucnu evidentně náhradou za Black Widow, mu pozici Superhrdiny a hlavního tahouna nových Avengers nezajistí.

Závěrečný souboj s Red Hulkem je komedie se špatným CGI. Poměrně tristní výsledky lze najít i v kategorii akční scény. Na těch je hrozně vidět, jak moc na efekt jsou. Nepůsobí vůbec reálně, jako by primárně nešlo o to přemoci nepřítele, ale nějak úhledně dopadnout do té správné pózy. Ve finále je pak určitá nekonzistence v tom, co která postava vydrží. Ano, tím myslím scénu, kdy jedna postava prohodí druhou Bílým domem a ten se částečně zhroutí. Korunováno jedním velkým WTF na závěr bojové scény, která by vás měla triumfálně přesvědčit o tom, že štít s bílou hvězdou je ve správných rukách.

Když si vzpomenu na Captain America: Civil War, je mi trochu úzko. Předchozí díl pro mě zůstává jedním z nejlepších superhrdinských filmů. Dneska jsem si opět pouštěl mé oblíbené scény a i po téměř deseti letech fungují skvěle. Staly se ikonickými. Tady vůbec nevím, k čemu bych se mohl vrátit. Vedle toho, že je film nezvládnutý scénáristicky, tak ani režisérská vize není nijak patrná. Vlastně vůbec nechápu, čím si Julius Onah zasloužil tu důvěru. Žádný z jeho předchozích filmů si příliš pozornosti nevydobyl. Když se nad tím zamyslím, všechno je tu zoufale televizní a laciné. Vizuál, scénář, akční scény i hudba od Laury Karpman.

Postava Sama Wilsona měla jedinečnou šanci se obhájit. A tvůrci tuto přítelžitost zahodili v naprosto každé myslitelné kategorii. Nic mu vlastně nedává šanci navázat na odkaz Steva Rogerse. Měl možnost z podceňovaného loosera, kterému prezident Thaddeus Ross napřímo říká, že není Rogers, vstoupit do záře reflektorů a ukázat, že na to má. To byl film, ve který jsem doufal. Místo toho musím přiznat pravdu Fordovi. On není Rogers a zřejmě jím nikdy nebude.

Mohla to být tedy celkem dobrá sólovka, ve které nepůjde o to, že někdo ohrožuje celý vesmír. Sólovka, ve které půjde o zemitou akci, napětí, nejistotu a politické pletichy. Příběh, v němž se prezidentem Spojených států amerických stává člověk, u kterého nevíme nakolik může být hrozbou pro celý svět, mohl být vlastně celkem aktuálním tématem. Tento potenciál ale zůstává nevytěžený. Bohužel.

Jak hodnotím předchocí filmy Captain America:
Captain America: První Avenger (7.5/10)
Captain America: Návrat prvního Avengera (5.5/10)
Captain America: Občanská válka 2016 (8.5/10)