Celkem zajímavá diskuse se v naší redakci rozvinula kolem stylového zařazení této skupiny, která sama sebe označuje nálepkou "progresivní doom metal". Mnozí totiž u jejich hudby nejsou ochotni označení doom metal přijmout; vždyť doom musí být vždy pomalý. Opravdu musí? Ti, kteří na tom trvají, pak budou mít asi pravdu. Protože druhá deska LOWEN rozhodně pomalá není, alespoň v tomto chápání. Album "Do Not Go To War With The Demons Of Mazandaran" má švih a přímočarou razanci, která žene skladby dopředu a i vokál Niny Saeidi má daleko k naříkavému deklarování, je naopak průbojný a dynamický, silově se klenoucí nad dusajícím hudebním základem. Co tedy vlastně mají LOWEN s tím doom metalem společného? Dle mého pohledu to hlavní, tedy vlastní hudební obsah, použité postupy a harmonie, které skupina využívá a ze kterých své skladby staví. Ono to tam totiž je - ty specifické riffy i melodické variace, které doomoví představitelé tak rádi využívají. Jen je to zde zrychleně prezentované a ztrácí se tak prvek rozvláčné truchlivosti. Pokud se totiž na hudbu LOWEN podíváme po náladové stránce, pak se vlastně silně vyhraňuje proti pochmurnosti a depresi. Takže ano, i v tomto ohledu je označení doom kontroverzní. Ale zanechme už filozofování a pojďme k podstatě, tedy k tomu, co za skupinu před sebou máme, jak album zhodnotit a co si o něm zcela subjektivně můžeme myslet.

Nina Saeidi se sice narodila v Londýně, ale své kořeny má v Íránu, odkud její rodina pochází. A jak sama říká, metalová hudba a její prezentace v kombinaci s prvky tradiční íránské hudby je pro ní i jakýmsi projevem vzdoru proti poměrům, které v Íránu panují. Tam by si v metalové kapele určitě nezazpívala, a to nejen proto, že metalová skupina tam přežije stěží, ale hlavně kvůli v podstatě plošnému zákazu vystupování žen na veřejnosti. Přesto se Nina nechce od země svého původu odtrhnout a díky tomu je hudba LOWEN prostoupena blízkovýchodními vlivy a dokonce využívá i perštinu a další etnické jazyky.

Již na debutu "A Crypt in the Stars" (2018) prezentovala Londýnská parta své kořeny v blízkovýchodní kultuře a označení doom metal je evidentně poplatné právě hudbě z těchto začátků, kdy ohledně stylového zařazení skladeb již mnoho dohadů být nemůže. Hudba je valivě tuhá, a byť se často neuzavírá v té nejpomalejší formě, je zde jednoznačná doomová vleklost a i pochmurně působící atmosféra. V některých okamžicích by se zde dala najít srovnání se starými CANDLEMASS a určitou tuhou melodikou a produkcí evokuje deska i klasické počiny CATHEDRAL. Takže doommetalové hudební postupy jsou skupině vlastní a rozhodně se od nich příliš nevzdálila ani v následné tvorbě. Je ale cítit snaha o nekonvenční střídání přístupů. EP "Unceasing Lamentations" byl takový  experiment plný akustiky, etnických vlivů i emocí. A teď na "Do Not Go To War With The Demons Of Mazandaran" jako by se skupina naopak přímo urvala ze řetězů, nabrala na rychlosti a síle, ale také na progresi, která občas svádí až k přemýšlení o djent vlivech. No je to s tím stylovým zařazením najednou opravdu těžké. Ale i díky tomu se jedná o zajímavou hudbu. Zvídavý posluchač má o čem přemýšlet a ti, co to neřeší, se neutopí v klišovitosti. LOWEN jsou hodně sví a dalo by se říci přímo originální v tom, jak svou hudbu prezentují. Rezonující riffy mají tlak a skladby jdou přímočaře vpřed, takže v první chvíli jen tušíme, že se tu děje něco víc, než jen přehrávání známých rejstříků. Ta progresivita, kterou skupina sama sobě připisuje, uvnitř jejich hudby opravdu je. Pouze trochu uhlazená ve prospěch celku. Skladby jsou monolitem valící se hmoty, která je rozbíjena pouze výrazným hlasem Niny Saeidi.

Na povrch často vystupují orientální vlivy, které spolu s vokálem doplňují jinak rezolutně se valící hudbu. A samozřejmě i zjemňují celkový dojem. Nina svou barvou hlasu a projevem občas připomene i Anneke van Giersbergen z dob jejího působení v THE GATHERING. Ale její projev je hodně ovlivněn orientálními vlivy, což dává vokálním linkám specifickou melodiku, ale občas může být až nepříjemně nekonvenční - například orientální hlasové "kloktání" ve skladbě "The Seed That Dreamed Of Its Own Creation" už je možná dost na hraně. Přes veškeré klady a sílu, kterou LOWEN jednoznačně disponují, tak můžeme najít důvody být k jejich tvorbě i kritičtí. Svádět k tomu může i jistá monolitičnost projevu, kdy se skladby valí rezolutně vpřed a po čase mohou nabývat až monotónní uzavřenosti. Ale LOWEN se jednotvárnosti brání umírněnou stopáží a album tak při daném mrštném tempu uplyne rychleji, než by daný fakt mohl začít vadit. Navíc posluchače drží v pozoru hodně zajímavých postupů a progresivních prvků, které se schovávají pod danou razantní fasádou. Celkově tedy nejde hodnotit jinak než kladně. Ale zajímavá je představa, jak by to dopadlo, kdyby LOWEN zkombinovali dohromady vše ze své skromné diskografie. Doomově temnější a pomalejší nálady z debutu, akustickou orientální auru z EP "Unceasing Lamentations" a dravost z aktuální formy. Promícháno a zkombinováno by to byla pestrá skládanka, která by zřejmě dokázala opravdu ohromit.