Že ze zbrusu nového alba THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA neskáču příliš nadšením, jsem shledal jako příliš chabý důvod k tomu, abych jejich pražský koncert musel ignorovat. Prostudování setlistů z předchozích zastávek evropského turné mi sice potvrdilo zcela očekáváný důraz na jeho písně v koncertním programu, ale i ty v živém provedení slibovaly slušnou party. Navíc v kombinaci se staršími peckami nebylo jakýchkoliv dalších polemik o výpravě vstříc mrazivý únorový večer s konečnou zastávkou v útrobách klubu situovaném na pražském Smíchově.

Často si kapely s sebou na turné jako předskokany berou stylově spřízněné interprety. Někdy to funguje, někdy méně, zejména v momentě, kdy tento předskokan hlavní hvězdu předčí. To však není ani jeden z těchto případů. Ono vlastně taky kde vzít jinou kapelu, jež by se tak po hlavě pustila do osmdesátkového stadionového rocku s příměsí disca? Přesto mě osobně však výběr parťáků do tourbusu celkem překvapil. Jasně, krajané, dáme si během pokecu pauzu od angličtiny a tak podobně. A soudě dle vyjádření samotných METALITE, taktéž i přátelé. Pětičlenná kapela ze švédského Stockholmu jede žánr, kterému z těch metalových hovím a následně i rozumím asi nejméně. Mít tak sebou jednoho Manatara…

No, zkusím to sám. Power metal postavený na jednoduché písňové stavbě sloka – (silně melodický) refrén dokáže z mého pohledu nezřídka ujet až do nesnesitelně podbízivého kýče, ale tady se podobné dojmy ne a ne dostavit. Ano, některé motivy jsou až příliš chytlavé a skládané dle projektového zadání „šup s tím na festival“, ale vlastně to na podobný žánr bylo celkem umírněné a vkusně provedené. Rozsah a množství póz hudebníků nebyly nijak přepálené, výkon pěvkyně Ericy Ohlsson v pořádku a občasné nepřesnosti ve výškách jsem rád přeslechl, když jako celek bylo vystoupení METALITE dostatečně zábavné, ale zároveň i vzhledem k hlavnímu večernímu programu žánrově překvapivé.

Ve vší úctě k sympaťákům z METALITE nebylo tohoto velmi pozdního nedělního odpoledne co řešit. Při pohledu do skromně zaplněného sálu v podzemí pražského klubu jsem se trochu, a jak se hned vzápětí ukázalo, i naivně obával vlažnějšího přístupu švédské kapely. Oficiální kapacita prostor pražského Futura je 600 lidí. Návštěvu odhaduji na nějakých 200 hlav. Těžko říct, jestli tomu "napomohla" i konkurence v podobě paralelně probíhajícího metalového koncertu v Roxy. NAPALM DEATH jsou sice poněkud jiná kategorie, ale jistý průnik publika by se tady nakonec při troše dobré vůle dal najít. Anebo za to mohla neděle? To koneckonců glosoval i samotný Björn Strid, ale to bylo už ve chvílích, kdy bylo jasné, že i početně omezené publikum připravilo jemu a jeho spoluhráčům až nečekaně bouřlivou kulisu.

Ten, oděn ve stylizovaném obleku a s bekovkou na hlavě, připomínal hodně bujnou kombinaci Bohuše Stejskala s generálem Haffazem Aladeenem a předstoupil za zvuků intra „Final Call“ z aktuální desky „Give Us The Moon“. Od té chvíle už jelo vše jako po másle. Interakce kapela vs. publikum najela tímto momentem na velmi uspokojivý stupeň, a než odezněla úvodní dvojice skladeb „California Morning“ a „Shooting Velvet“, už poloprázdný sál netrápil vůbec nikoho. Ve všech ohledech profesionální výkon zkušených hudebníků, jejichž „domovské“ kapely jsou z poněkud odlišných hudebních sfér, dostal navíc dostatek přidané hodnoty prostřednictvím nepředstírané chemie s pražským publikem. Tedy ne, že  bych se pasoval do role koncertního psychologa, ale tohle prostě byla upřímná jízda od kapely v polovině náročného turné. Samozřejmě, že nacvičit se dá cokoli, vědí o tom své například i zaměstnanci zákaznických center, ale při živém hraní už tak lehce vše neošulíte.

Stridův zvonivý hlas funguje skvěle v SOILWORK a svojí další parketu našel i ve skladbách THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA, spoléhajících výhradně na čistý zpěv. S náročnějšími party se dokázal popasovat se ctí. Osobně jsem žádné vyslovené nepřesnosti nezaznamenal, byť věřím, že znalci hudební teorie by si pár výstražných čárek naškrtat dokázali.

Svižné, neřku-li přímo strhující tempo dokázaly koncertu navodit už v rozjezdu nasazené skladby z letošní novinky, ale jakmile zazněly úvodní takty podmanivé „Divinyls“, byl jsem po předchozím boji se zdrženlivostí lapen i já. Právě při živém hraní se ukazuje již značně bohatý rezervoár tvorby švédské kapely. Nesedí vám stoprocentně nové album, i přestože na něm skupina pracovala více než 2 roky? Nevadí, jsou tu skladby z jeho předchůdců, které vás spolehlivě dostanou. Pokud ani ty ne, tak jste na tento koncert vlezli spíše omylem.

Když jsem ve své recenzi „Give Us The Moon“ hledal na albu jeho silné stránky, nemohl jsem nezmínit skladbu „Paloma“. Ta zaznívá i v živém provedení a já vlastně musím svá slova jen podtrhnout a přisadit něco v tom smyslu, že máme tu čest s jednou nejlepších skladeb THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA. S ohledem na dramaturgii večera jedna z těch členitějších písní. Těm pak zdatně sekundují pecky v rytmu disca svádějící k tanečním pohybům. K těm publikum naváděl i Björn Strid, neboť dle svých slov potřeboval s tancem pomoct, jelikož sám „poslouchá spíše SLAYER“.

Když připočtu i trojici skladeb uvedených v rámci přídavku, tak Švédové strávili na pódiu zhruba hodinku a půl. I přestože bych gradaci jejich vystoupení viděl někde kolem hodiny hracího času, rozhodně pražská prkna neopouštěli ve stavu, kdy už by toho měli všichni dost. Ta muzika je prostě natolik zpřevodovaná a promazaná, že i na setrvačník dokáže jet ještě hodně dlouho. Věřme, že i přes ne zrovna natřískaný sál do svého nějakého příštího itineráře švédská skupina naši zemi opět zahrne. Nepochybuji o tom, že na její třaskavou show se znovu vyplatí přijít!