U kapel, jakou jsou američtí 16 (psáno častěji jako -16-) si můžete být dopředu téměř stoprocentně jisti, s jakým hudebním materiálem každé další album přijde. Uskupení, které už od svého vzniku na začátku 90. let upsalo svoji duši obhroublému kytarovému běsnění, zvanému též sludge metal, si za tu dobu prošlo různými turbulencemi v sestavě. Tou nejvýraznější byl odchod dlouholetého pilíře sestavy a vokalisty Crise Jerue-ho po vydání desky „Dream Squasher“ v roce 2020. Pravidelné emise dalších nahrávek to však nijak nenarušilo, neboť mikrofonu se chopil zakládající a de facto dodnes jediný člen původní sestavy kytarista Bobby Ferry.

V tomto nastavení a s totožnou sestavou tady máme již druhou (v celkovém pořadí již desátou) řadovou desku. Stabilizovaná soupiska znamená i stabilizovaný repertoár. Tedy ne, že by jsme u 16 byli v minulosti svědky nějakých stylových kotrmelců. Je vlastně podivuhodné, jak tato (momentálně) čtveřice dokáže neustále těžit ve zdánlivě vyprázdněných ložiscích.

Postupem času však lze v jinak poměrně ustálené tvorbě kapely najít jisté zvolnění. Už to není ten těžkotonážní a natlakovaný sludge metal, který jsem například měl možnost recenzovat v podobě alba „Bridges To Burn“ z roku 2009. Muzika americké kapely je však i nadále dostatečně „heavy“ a plně spoléhající na pevné základy, tvořené plnotučnými kytarovými riffy. Tyto však dostávají přeci jen o poznání „čistší“ anebo snad lépe řečeno vzdušnější produkci a už se vás v prvním plánu nesnaží zatlouct do země.

Zajímavým příkladem tohoto produkčního přístupu je na poměry kapely rytmicky členitá skladba „Give Thanks And Praises“. Ta ve dvou a půl minutách zvládne předvést vzdušný punkrockový rytmus, který vzápětí ve středním tempu zazdí hutnou riffovou kovadlinou. Opěrné body alba však hledejme jinde. Já osobně bych rozhodně vyzdvihnul ten s názvem „Proudly Damned“. Typická skladba 16, která má i pro znalé předchozí tvorby stále co nabídnout. Opět těžkotonážní spodek, střední tempo a vyzpívaný, snad až psychedelicky vyznívající refrén. Totální reminiscence devadesátek anebo moderní sludge? Obojí je správně!

Třičtvrtě hodinka hracího času ubíhá svižně i díky dramaturgickým odbočkám od hlavní žánrové linie nahrávky. Tyto nejsou kdovíjak divoké. Skupina se rozhodně nepouští do nepředvídatelných dobrodružství. Spíše se, nutno říci že chvályhodně, snaží tu hlavní a někdy i ubíjející stylovou složku obohatit o spíše nenápadné příměsi. Tuto snahu jsme u 16 registrovali vlastně i na minulých nahrávkách, takže nepřekvapí ani další zpěvný refrén v „Kick  Out The Chair“, kde je použito stejné schéma jako v již zmiňované skladbě „Proudly Damned“. Natlakovaná sloka a refrénem uvolněný ventil. Tuto skladbu navíc vyzdobí i jedno ze zřídkavých kytarových sól.

Prostřednictvím desátého studiového alba amerických 16 nemáme před sebou žádnou výjimečnou nahrávku, což ovšem v tomto případě lze rozhodně brát jako pozitivní věc. Čtveřice z Los Angeles nabízí svoji typickou kvalitu, věrnost žánru a především jedenáctku (počítaje v to i bonusovou skladbu „The Tower) velmi slušných kompozic, které vycházejí z podoby sludge metalu z 90. let, ale které se nebojí ani koketerie s „měkčími“ kytarovými styly.