Příběh téhle živé nahrávky je vskutku pozoruhodný. Aby vůbec vznikla, musel se jeden z věrných fanoušků kapely v roce 1987 obětovat, na koncert TITANICu v amfiteátru v Jihlavě s sebou vláčet třiapůlkilový stereomagneťák a domluvit se se zvukařem, aby jej nechal napojit na mixážní pult. Z dnešního hlediska vlastně celkem nepředstavitelná záležitost, ovšem je fakt, že kdo nezažil „příchuť“ zejména na sklonku doby komančské takto pořizovaných nahrávek, když oficiálních nebylo, je asi také do jisté míry ošizen.

Pak záznam ležel dlouhá léta jen tak někde na kazetě v domácí sbírce, přežil bohužel i dva základní stavební kameny kapely Milana Hanáka († 2019) Zdeňka Černého († 2023) a teprve až po faktickém konci TITANICu po smrti druhého ze jmenovaných byl jejím zbývajícím členům  nabídnut k poslechu.

Nahrávka však byla překvapivě kvalitní, nabízela také některé ze skladeb skupiny, které nikdy nevyšly na řádném studiovém nosiči, a protože se to celé setkávalo s filozofií posledního bubeníka brněnského parníku Martina „Marthuse“ Škaroupky, který hodlá dále alespoň připomínat jméno kapely, když už ta tedy hrát nemůže, myšlenka na vydání hmotného nosiče na sebe nenechala dlouho čekat. A že se hned vzápětí setkala s velmi příznivým ohlasem fanoušků, mohlo nakonec tohle živé album přijít na svět v září loňského roku.

Kousek je to sice vysloveně archivní, ale to je samozřejmě jeho výraznou předností, neboť krásně autenticky představuje TITANIC v době, kdy se ještě netěšil celostátní přízni, ale již byl kapelou mistrovsky sehranou a plnou mladické energie, drajvu a těžcekovových nápadů, tehdy stejně neobroušených jako oni sami. Do celého koncertu se sice drobně vměšuje typický tancovačkový odér osmdesátých let (za všechny ty okamžiky například téměř „standupový“ kousek „Emil je pašák“), ale je to skutečně jen maličkost, protože většinou je zkrátka cítit, že TITANIC už v roce 1987 držel heavymetalové otěže pevně v rukou. I proto je nahrávka naopak plná jak bezvadného provedení později oficiálně vydaných skladeb, tak také dalších, působivých okamžiků, které tenhle její kvalitní těžcekovový status zdůrazňují. Tady mám na mysli třeba mrazivou deklamaci před nářezem „Pěkný vokno“, vysloveně povedené skladby „Já nejsem já“ a „Heavy metal ráno v šest“, které by se krásně vyjímaly i na debutu „Metal Celebration“, anebo úvodní riff „Král Fair Play“, jenž velmi připomene ten z pozdější tutovky „Netvor AIDS“, ovšem pečlivému posluchači při tom samozřejmě neunikne, že zřejmě i proto už pak na albu „ON“ vypadá úvod téže skladby úplně jinak.

Jestli tedy něco, pak tomuto albu, zabalenému do příjemné koláže z černobílých dobových fotografií, chybí textová příloha. V případě zmíněných dosud nezveřejněných skladeb a při vědomí kvalit dvorního skladatele kapely Slávka Frice, by totiž určitě stála za detailní prostudování. Ale co už. I bez ní je „Jihlava 1987“ důstojným kouskem ze šperkovnice TITANIC, na které, doufám, ještě velmi dlouho domácí metalová veřejnost nebude chtít zapomenout.