První série byl blesk z čistého nebe. Skvěle vypadající postapokalyptický sci-fi seriál, ve kterém nebyla nouze o napětí, zajímavé charaktery, zásadní příběhové zvraty i skvělý vizuál. Co zůstalo? Ten skvělý vizuál rozhodně. Dvojka vypadá snad ještě lépe a doporučuju se na internetu podívat na zdroje, které popisují jak tento seriál vzniká, jak se vytvářejí a používají sety jednotlivých „pater“ apod. Nicméně, co to další? Postavy, příběh a tísnivá atmosféra? Tam to bohužel tak slavné není.

Druhá série je o poznání přímočařejší. Sice výrazněji prokresluje i prohlubuje lore celého světa, ve kterém lidé žijí v obrovských podzemních krytech, ale konspirační styl, jakým se to děje, mi silně nevyhovuje. Jen málo příběhů, které jsou založeny na nějakém tajemství z minulosti, ustojí situaci, kdy pozvolna toto tajemství odhalujete nebo vysvětlujete, a Silo zatím jde přesně tou cestou, která tomuto procesu nesvědčí.

Oproti jedničce je o level níž bohužel i scénář a tvorba charakterů. Samozřejmě tu máme několik nových postav, jejich plastičnosti i motivace jsou o poznání mdlejší než v minulosti. Ze seriálu se vytrácí určité napětí. V první sérii nebylo zcela jasné, kdy která figura ze scény zmizí a za jakých okolností. Kladu si otázku čím to může být, protože celkový tým se od první série proměnil jen lehce.

Výrazně se proměnilo tempo celé série, která má zajímavý začátek a vyhrocený konec, ale mezi tím je opravdu hodně vaty. V celé sérii je sice snaha o vybudování hutnější a tísnivější atmosféry. Musím uznat, že to funguje vizuálně. Design světa, nasvícení a kamera tu v tomto ohledu fungují skvěle, ale hlavním dodavatelem tísně by tu měl být příběh a ten pro tento účel funguje o poznání mělčeji. U jedničky jsem měl velmi silný pocit, že to mají scénáristé pevně ve svých rukou. U dvojky se tento pocit na mnoha místech drolí. Některé dějové oblouky jsou mnohem méně sofistikované a smysl dávající.

Vedle skvělého vizuálu a designu světa musím ještě smeknout klobouk u hudby a celkového zvukového zpracování. Islandský skladatel Atli Örvarsson dodává seriálu velmi silný boost, co se atmosféry týče. Rozvíjí při tom již známé motivy z první série, výtečně je proplétá a obohacuje.

V rámci hereckých výkonů je to v mnoha ohledech koncert pro Rebeccu Ferguson a nově i Steva Zahna, který přináší do příběhu něco nového. Trochu toporně pak působí raper Lonnie Rashied Lynn a.k.a. raper Common v roli Roberta Simse, ale on byl trochu dřevěný už i v první sérii. Tady má jen o něco víc prostoru. Vše ostatní je vlastně průměr.
Konec mě trochu namlsal, takže další sérii si určitě dám, ale celkově jde jednoznačně o jakostní pokles.