MAJESTICA - Power Train
Když namícháte styly RHAPSODY a STRATOVARIUS kolem roku 2000, tak dostanete buď děsný kýč nebo MAJESTICA. Ono je to nakonec docela zábavné a má to spád, jen od toho nesmíte čekat víc než pár hezkých chvil s lehkou holkou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ještě jednou mi dovolte zabrousit do událostí právě uplynulého roku. Cítím totiž urgentní potřebu naposledy zavítat do našeho rekvizitáře a na světlo Boží vytáhnout jednoho skutečně kapitálního kostlivce. Slyší na jméno AETHYRVOROUS a v podobě "Akephalic Palingenesis" doručil jedno z těch nejvíce extrémních alb roku 2024. Nechci, aby vám jeho počínání ušlo. Jak jeho tvorbu přiblížit rychle a efektivně? Konstatováním, že v pozadí projektu dlí dvojice jmen. První je mi zcela neznámé, nicméně tím druhým jest SE, individuum, které mělo pletky s těmi nejohavnějšími možnými exempláři, které si jen dokážete představit: GRAVE UPHEAVAL a IMPETUOUS RITUAL. Mocná australská scéna znovu zaúřadovala tím nejhorším možným způsobem.
AETHYRVOROUS mají na svém kontě jediné, již patnáct let staré demo. A jak už to v těchto případech bývá, je to samozřejmě kultovní záležitost. Osobně jsem ho však objevil trochu později, konkrétně pak při provádění výkopových prací okolo alba "Contragenesis" z dílny dnes již bohužel zesnulých IGNIVOMOUS, shodou okolností jedněch z mých největších oblíbenců australské deathmetalové scény. AETHYRVOROUS však jsou žánrovým zařazením trochu jinde. Samozřejmě monumentální, brutálně neotesaný kov smrti je rozhodující součástí jejich produkce, nicméně na "Akephalic Palingenesis" hraje důležitou roli i jeho příbuzný, black metal, jistěže i ten vytvarovaný do hodně okrajové formy. Asi nemusím dodávat, že spolupráce těchto dvou žánrů je v podání našich protinožců zcela zničující.
Ještě jednou se vraťme k oné totálně obskurní demopásce z roku 2009 jednoduše nazvané jako "Aethyrvorous". Jedná se samozřejmě o nevídaně špinavou, zkreslenou a zcela žádným způsobem kompromisovanou nahrávku. Ze zahuhlaného zvuku z nejtemnějšího podpalubí už tenkrát do popředí ráda vylézala výraznější kytara produkující nejrůznějšími způsoby zmrzačené riffy. Ostřeji (na poměry žánru) nazvučená šestistrunka přežila dodnes, čímž AETHYRVOROUS výrazně odlišila od kázání rašelinných extrémů typu GRAVE UPHEAVAL či FLESH MEGALITH. I v roce 2009 se produkce Australanů dala jasně klasifikovat jako "blackened", nicméně na povýšení do alespoň trochu srovnatelné hodnosti, jakou má u AETHYRVOROUS death metal, si náš black metal musel počkat až do vydání "Akephalic Palingenesis". Novinka tlačí a sype o dost více než demo, což ještě akcentuje její již tak vysoce extrémní charakter. V těchto vyhrocenějších momentech, kdy se oba styly spojí dohromady v jednu kompaktní ostnatou kouli, zní Australané jako současní BLACK CURSE na steroidech (devastační nástup "IV"). V sekvencích, kdy kapela částečně opustí svojí animální tvář a začne komponovat o něco více komplexněji, mi na mysl přicházejí jiné sestavy, konkrétně třeba IMPETUOUS RITUAL (desku mixoval Ignis Fatuus), IGNIVOMOUS nebo ABYSSAL (v jejich vyhrocenějších polohách).
AETHYRVOROUS sice skoro pořád neúprosně tlačí, ale občas v klidu zařadí jedničku a s radostí zabřednou do masivních, pomalých, hnilobou nasáklých sekvencí, které ještě navíc vybaví čistě antracitovou atmosférou (viz konec "II"). Stavba těla následující skladby "III" nám zase připomene jinou kapelu, která sice působí na více experimentálním kolbišti, nicméně její jméno zaznívá ve spojení s australskou okrajovou scénou velice často. Samozřejmě, že hádáte správně. Jde o PORTAL. V téhle položce pak ale dojde i na nezvykle harmonizující motivy, další to koření z poměrně slušně vybavené žánrové kuchyně. Konsonantní prvky nejsou u AETHYRVOROUS úplnou vzácností, krásně probleskují jinak zuhelnatělým tělem desky a pomáhají dokreslovat její bezútěšnou atmosféru (opět viz již jednou zmíněná "IV").
"Akephalic Palingenesis" je skrz naskrz extrémní deska. Ale AETHYRVOROUS nejsou žádní neandrtálci s kyji disponující pouze primárními instinkty (i když tak někdy jednají), vaří sice z okrajových ingrediencí, nicméně míchají je s rozmyslem, jsou celkem slušní skladatelé a rozhodně nesázejí jen na jednu kartu. Death metal, black metal, nervózní, jako klubko hadů vlnící se disonance, primitivně-rituální, k hranicím TEITANBLOOD dosahující chaos. Násilný, špinavý a neotesaný manifest. Láska na první poslech.
"Akephalic Palingenesis" je skrz naskrz extrémní deska. Death metal, black metal, nervózní, jako klubko hadů vlnící se portalovské disonance, primitivně-rituální k hranicím TEITANBLOOD dosahující chaos. Násilný, špinavý a neotesaný manifest. Láska na první poslech.
8 / 10
SE
- Divination, Praxis & Poiesis
LG
- Ritual Battery
hosté
Ytri Orku
- Transmission Of The Spaces Between Stars
BR
- Miasmal Chanting on II
Ignis Fatuus
- Additional Spells on VI
1. I
2. II
3. III
4. IV
5. V
6. VI
Akephalic Palingenesis (2024)
Aethyrvorous (demo) (2009)
Vydáno: 2024
Vydavatel: Wrought Material
Stopáž: 50:48
Když namícháte styly RHAPSODY a STRATOVARIUS kolem roku 2000, tak dostanete buď děsný kýč nebo MAJESTICA. Ono je to nakonec docela zábavné a má to spád, jen od toho nesmíte čekat víc než pár hezkých chvil s lehkou holkou.
Ukrajinci se zacyklili sami v sobě, ve svém zašmodrchaném progresivním metalcoru, takže smutně vzpomínám na časy, kdy skupina pálila takové pecky jako "I Speak Astronomy", "Teacher, Teacher!" nebo "Perennial". Nic srovnatelného na "Duél" nenacházím.
PHRENELITH potřetí. Potřetí jinak a potřetí skvěle. Dánové doručili majestátní, drtivou, ale současně i líbivou kolekci často odkazující směrem k IMMOLATION. Jestliže "Chimaera" byla žánrově více rozkročena, pak "Ashen Womb" je návratem k čistému OSDM.
Živák alebo best of? ELECTRIC WIZARD skracujú 8-ročné čakanie na novú dosku dokonale reprezentatívnou živou kolekciou, pokrývajúcou obdobie medzi „Dopethrone“ (2000) a „Time To Die“ (2014). Podľa očakávania brutálne ťažký, ale brutálne odmeňujúci posluch.
Těžko zařaditelná hudba, stylově oscilující od progres poprocku a art rocku až k metalu. První deska, kterou si dám do předběžných TOP 2025. Zpěvačka Grégoire Caussèque mi svým často až éterickým projevem v kombinaci s neotřelou dánštinou přímo učarovala.
Skotská dnes-už symfo&pagan blacková veličina se vrací se svým možná nejmajestátnějším albem, které maluje na rozměrná plátna rozmáchlými tahy provoněnými rašelinou a svěžím vzduchem Highlands. Okamžitá láska, od dob debutu jsem si SAOR tak neužíval!
Nová Markova sólovka je překvapivě dobrá a pestrá deska. Nečekejte však výzvu novým NIGHTWISH. Tohle je především pocta starým hard rockovým klasikům. To už ostatně bylo patrné z „Kashmirovského“ singlu „Left on Mars“.