Na kapelu THE HALO EFFECT se můžeme dívat dvěma pohledy. První, trochu sarkastický, ji označí jako odkladiště nepotřebných muzikantů z IN FLAMES. Druhý pohled je, že je to superskupina vzešlá z muzikantů, kteří nějakou část své kariéry působili v IN FLAMES. Druhý je nepochybně výstižnější, jen termínu superskupina bych se vyvaroval. Vzhledem k fluktuaci muzikantů mezi různými uskupeními je to dnes už zbytečný termín. Spíš šlo o přirozený vývoj, kdy prvotní impulz dodal Niclas Engelin po odchodu z IN FLAMES. Dala se dohromady sestava, která se znala celá desetiletí a s různými projekty se potkávala na společných koncertech a festivalech, navíc ji pojila ona společná minulost.

Mikael Stanne zpíval na prvním albu „Lunar Strain“, ale jinak se samozřejmě celá léta věnuje své domácí kapele. Ale i v DARK TRANQUILLITY už zůstal jako poslední z původní sestavy. Každopádně je v poslední době nezvykle vytíženou postavou. Loni vyšlo skvělé albu „Endtime Signals“. O něco později s novým projektem CEMETERY SKYLINE, za kterým stojí ještě Markus Vanhala a Santeri Kallio, vydal rovněž povedené album „Nordic Gothic“. V předchozích letech pak trápil své hlasivky v projektu GRAND CADAVER. To je poměrně bohatý výčet. Navíc je třeba vzít v potaz, že všechny tyto projekty si držely slušnou kvalitu. Možná si spíš vybírá právě ty projekty, které tu kvalitu mají.

IN FLAMES založil Jesper Strömblad a v kapele vydržel až do konce desátých let. Od „Sounds of a Playground Fading“ se ústřední tvůrčí trio smrsklo na duo Anders Fridén a Björn Gelotte. Nutno však podotknout, že jsou stále ve skvělé kondici, což dokazuje celkem nedávná deska „I, The Mask“. Předloni pak vydali nezvykle tvrdé album „Foregone“, které vyšlo asi rok po prvotině THE HALO EFFECT. Spekulace ohledně toho, nakolik je „Foregone“ reakcí na „ty druhé IN FLAMES“, si můžete přečíst v Rudiho recenzi. Strömblad posléze působil v mnoha různých projektech. Niklas Engelin je kromě IN FLAMES spojený hlavně s kapelou GARDENIAN a její nástupnickou formací ENGEL. Peter Iwers a Daniel Svensson mají však nejvýznamnější vedlejšák – vaření piva.

Překonat či dorovnat první album nebyl snadný úkol. Z celé desky byla slyšitelná radost z hraní něčeho, co o čtvrt století dříve páni muzikanti pomáhali budovat, kapela šlapala jako švýcarské hodiny. Navíc na albu byly skvělé songy. V případě „Gateways“ nebo „Days Of The Lost“ šlo skoro až rádiové hity. V případě druhé jmenované jde o skladbu jako od IN FLAMES před nějakými dvaceti lety. To je samo o sobě paradoxní, protože Jesper Strömblad před dvěma lety prohlásil, že jedním z důvodů jeho odchodu z IN FLAMES byl, že sám se chtěl držet víc deathmetalového zvuku, zatímco ostatní toužili více po „radio-friendly“ hudbě. Ale o čem bylo první album THE HALO EFFECT, než o podbízení se líbivými melodiemi? Já osobně si nestěžuji, já jim to sežral i s navijákem. Nicméně je všeobecně známo, že hlavní důvod Strömbladova konce v IN FLAMES byly jeho problémy s alkoholem. Pod písněmi jsou jako autoři podepsaní všichni, ale nebude příliš velká spekulace prohlásit, že za hudbou stojí hlavně Engelin se Strömbladem a texty si píše Stanne. Zvuková kvalita nahrávky pochopitelně musela splnit nejvyšší nároky. Není tedy s podivem, že mixu se ujal Jens Bogren a masteru Tony Lindgren, tj. dva nejvýznamnější zvukoví inženýři severu. Produkci si vzal na starost Niclas Engelin a jeho kamarád Oscar Nilsson z ENGEL.

Prvními vlaštovkami nového alba byly skladby „Detonate“, „What We Become“ a „March Of The Unheard“. Jsou to hitové skladby, které navazují na nejsilnější momenty předchozího počinu. Skupina tak dala dopředu jasný signál, že se bude pokračovat tam, kde se minule skončilo. Materiál prvního alba byl silný a tohle želízko je třeba kout, dokud je žhavé. Kapele se musí nechat, že kromě studiové práce své želízko poslední roky kuje poměrně intenzivně naživo - v našich končinách se chystá koncert 8. února v brněnském Sonu a v létě na festivalu Brutal Assault. Mikael Stanne tak kvůli všem svým projektům lítá jako hard na holi.

Leč k určitě změně přeci jen došlo a vydání singlů, které evokují předchozí desku, tak možná nebylo nejšťastnější. V některých položkách je patrné zvolnění a ustoupení z pozic řízného göteborského deathu. A v těchto chvílích mi novinka více připomíná předchozí počin DARK TRANQUILLITY mnohem víc než Strömbladovu éru IN FLAMES. Jde hlavně o druhou půli alba, snad záměrně rozděleného instrumentálkou „This Curse Of Silence“, kde kapela ukazuje svou druhou tvář. Na tom má svůj podíl i to, že Mikael Stanne střídá obě své hlasové polohy („Forever Astray“). V „Between Directions“ se dokonce dostanou ke slovu smyčce a čistý hlas Mikaela Stanneho se rozplývá v baladických polohách. Skladba „A Death That Becomes Us“ pak přijde s osvědčeným receptem, kdy sekané ostré riffy protkává mazlivá melodie.

Jiný názor na tuto kapelu, který zastávají fandové období „The Jester Race“ až „Colony“, se k THE HALO EFFECT staví odmítavě kvůli přílišné samoúčelnosti jejich hudby. Nijak to nerozporuji, jelikož je v tom díl pravdy. Mě osobně to však netrápí. Je to parta strejdů, kteří hrají hudbu, jakou mají rádi. Nevykrádají IN FLAMES a pokračují ve svém vlastním odkazu. „Days of the Lost“ bylo překvapení. Ne v originalitě, ale v lehkosti a přirozenosti s jakou svou tradiční látku pojali. I nyní po skoro třech letech bych jej hodnotil osmi až devíti body. „March of the Unheard“ už samozřejmě nepřekvapilo, ale v kvalitě neslevilo. Je to stále výborná hudba.