MAJESTICA - Power Train
Když namícháte styly RHAPSODY a STRATOVARIUS kolem roku 2000, tak dostanete buď děsný kýč nebo MAJESTICA. Ono je to nakonec docela zábavné a má to spád, jen od toho nesmíte čekat víc než pár hezkých chvil s lehkou holkou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Naprosto unikátní film, který je téměř celý vytvořen jedním člověkem, a přitom nejde o žádnou alternativní podivnost. Čímž tedy nechci říci, že není podivuhodný - to totiž rozhodně je. Už jen v žánru. Ve své podstatě je to roadmovie, křísnutá netradiční bajkou i inscenovaným zvířecím dokumentem, ve které jsou prvky sci-fi, fantasy i survivalu. Je možné ho ale vnímat i jako autobiografickou sondu do podvědomí lotyšského tvůrce Gintse Zilbalodise, který se nechal slyšet, že je pro něj těžké spolupracovat s týmem, a proto dělá na filmu víceméně sám.
A o čem to vlastně je? Na počátku sledujeme černého kocourka v přírodě. Poté, kdy ho vyplaší skupina psů, které uteče, se stane zvláštní událost. Kolem se přežene stádo dalších živočichů. Před něčím utíkají. To něco je tsunami. Pozvolna sledujeme, jak se okolní svět zalévá vodou a jak na tuto situaci reagují některá zvířata v okolí. Hlavní hrdina nalézá útočiště na nevelké bárce s plachtou. Má to ale háček. Člun už okupuje kapybara. A pozvolna se přidává další zvířena. Vznikají tak situace, kdy spolu musí různé živočišné druhy interagovat.
Tady je zapotřebí opravdu hluboce vyseknout poklonu tomu, jak má Gints odpozorované chování, hlavně u kočky. V mnoha ohledech mi to připomenulo herní hit Stray, který má také kočku jako hlavní postavu. A nejde jen o kočku. Jsou tu i psi a další zvířátka a po většinu času si pokládám otázku, kolik času musel tvůrce filmu strávit pozorováním. Většina příběhu je právě jen o tom, jak spolu jednotliví živočichové interagují. Je to beze slov a neustále zábavné. Už dlouho jsem neviděl film, který by dokázal bez jediného slova odvyprávět nějaký příběh podobným způsobem. Moment. Možná jsem podobný film neviděl nikdy.
Velkou záhadou je tu svět. Ten nese stopy lidské existence, ale zdá se být člověčím druhem opuštěný. Podle žádné indície nedokážete říci, kdy nebo kde se příběh odehrává. Nicméně i tak si vás worldbuilding zaháčkuje od první chvíle, kdy spatříte podivnou chalupu, kde zřejmě žil někdo velmi fascinovaný kočičím plemenem. Po celou dobu hltáte náznaky, které vám autor zlehounka drobí do příběhu. Ve výsledku jsem vlastně jsem rád, že spousta věcí zůstane vysvětlena.
Gints Zilbalodis se nepodílel jen na režii, realizaci a scénáři. Ale i na hudbě. Film už teď sbírá spoustu cen. Vyhrál Zlatý góbus i European film awards. Nicméně sbírá nominace i za hudbu, která naprosto dechberoucím způsobem dokresluje zápletku. Na celém projektu je hrozně moc vidět, že měl autor naprosto jasnou vizi, kterou dokázal realizovat ve všech jejích detailech.
Animace je stylizovaná, protože tvůrce celý projekt vytvářel v open-source software Blender. Nejsou zde detaily kožíšku každého zvířátka, ale popravdě mi to tu nechybí a fotorealistické pozadí u takového filmu opravdu nepotřebuji.
Pokud přijmete autorovu hru, že se tu zvířátka trochu chovají jako lidé a jsou evidentně trochu chytřejší než to, na co jste u psů a koček zvyklí, jde o neuvěřitelně vtahující a svéráznou podívanou, která bude bavit malé i velké bez toho, aby se v čemkoliv podbízela. Všechny hlavní postavy jsou skvěle odpozorované a vyprávění je díky tomu srozumitelné a nevšední současně. Velké překvapení z konce minulého roku. Doufám, že zabojuje na Oskarech a postrčí další tvůrce podobně originálních konceptů.
Lotyšský tvůrce Gints Zilbalodis vytvořil téměř sám unikátní animák, který kombinuje různé žánry v příběhu černého kocoura v postapokalyptickém světě. Film animovaný v open-source aplikaci Blender pozvolna sklízí ocenění jako Zlatý glóbus a European Film Awards a další.
8,5 / 10
Lotyšsko / Francie / Belgie, 2024, 85 min
Režie: Gints Zilbalodis
Scénář: Matiss Kaza, Gints Zilbalodis
Kamera: Gints Zilbalodis
Hudba: Rihards Zalupe, Gints Zilbalodis
Produkce: Ron Dyens, Matiss Kaza, Gregory Zalcman, Gints Zilbalodis
Střih: Gints Zilbalodis
Když namícháte styly RHAPSODY a STRATOVARIUS kolem roku 2000, tak dostanete buď děsný kýč nebo MAJESTICA. Ono je to nakonec docela zábavné a má to spád, jen od toho nesmíte čekat víc než pár hezkých chvil s lehkou holkou.
Ukrajinci se zacyklili sami v sobě, ve svém zašmodrchaném progresivním metalcoru, takže smutně vzpomínám na časy, kdy skupina pálila takové pecky jako "I Speak Astronomy", "Teacher, Teacher!" nebo "Perennial". Nic srovnatelného na "Duél" nenacházím.
PHRENELITH potřetí. Potřetí jinak a potřetí skvěle. Dánové doručili majestátní, drtivou, ale současně i líbivou kolekci často odkazující směrem k IMMOLATION. Jestliže "Chimaera" byla žánrově více rozkročena, pak "Ashen Womb" je návratem k čistému OSDM.
Živák alebo best of? ELECTRIC WIZARD skracujú 8-ročné čakanie na novú dosku dokonale reprezentatívnou živou kolekciou, pokrývajúcou obdobie medzi „Dopethrone“ (2000) a „Time To Die“ (2014). Podľa očakávania brutálne ťažký, ale brutálne odmeňujúci posluch.
Těžko zařaditelná hudba, stylově oscilující od progres poprocku a art rocku až k metalu. První deska, kterou si dám do předběžných TOP 2025. Zpěvačka Grégoire Caussèque mi svým často až éterickým projevem v kombinaci s neotřelou dánštinou přímo učarovala.
Skotská dnes-už symfo&pagan blacková veličina se vrací se svým možná nejmajestátnějším albem, které maluje na rozměrná plátna rozmáchlými tahy provoněnými rašelinou a svěžím vzduchem Highlands. Okamžitá láska, od dob debutu jsem si SAOR tak neužíval!
Nová Markova sólovka je překvapivě dobrá a pestrá deska. Nečekejte však výzvu novým NIGHTWISH. Tohle je především pocta starým hard rockovým klasikům. To už ostatně bylo patrné z „Kashmirovského“ singlu „Left on Mars“.