MAJESTICA - Power Train
Když namícháte styly RHAPSODY a STRATOVARIUS kolem roku 2000, tak dostanete buď děsný kýč nebo MAJESTICA. Ono je to nakonec docela zábavné a má to spád, jen od toho nesmíte čekat víc než pár hezkých chvil s lehkou holkou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Chodil jsem na základku, psal se rok 1993 a do třídy někdo přitáhl téma amerického wrestlingu. Zachvátilo to všechny jako požár. Fanouškem se stal jak sígr Jirka, který k nám propadl z vyššího ročníku, tak šprt Luboš, který měl vždycky samé jedničky a pravidelně sbíral pochvaly za vzornost v každém ohledu. I on měl svého oblíbence. Nešlo tomu uniknout. Všichni tenkrát bláznili z německého Brava, protože tam skoro vždy byla půlstránka věnovaná wrestlingu. Kupovali jsme šílené červené a později i mnohem šílenější modré žvýkačky, protože v nich byly samolepky wrestlerů, a pak si je směňovali o přestávkách. Celá třída měla modré jazyky. A pak spolužák, který měl babičku v Německu, do třídy přitáhl něco nevídaného. Pravý poklad. Sběratelské kartičky! To tu mánii vykoplo na další úroveň. O přestávkách jsme se fingovaně rvali na chodbách a já zužitkovával to, co jsem se naučil na tréningu juda. Téma amerického wrestlingu se drželo v naší třídě vlastně do konce, což tenkrát byla osmá třída.
Z nostalgie jsem před pár měsíci v Mexiku navštívil jednu lokální show a celý večer si fakt užil. Skoro až překvapivě, dalo by se říci. Hned přede mnou seděl asi dvanáctiletý kluk, který si na příchod každého „zápasníka“ namaloval transparent a vždy ho šel zvedat k uličce, kterou jeho hrdinové a padouši přicházeli k ringu. To, jak z toho všeho byl nadšený a jak to pro něj bylo všechno opravdové, bylo nakažlivé a já se zase vrátil do svých školních let. Přiznám se k tomu, že jsem si za všechna ta léta od základky po očku udržoval nějaký přehled. Věděl jsem o tom, kdo je John Cena nebo Brock Lesnar. Velmi zlehka jsem zaregistroval nejen kontroverze kolem smrti některých protagonistů, ale i další skandály, které se kolem wrestlingové federace objevovaly. Proč to celé píšu? Ano přiznávám, že k tomuto cirkusu mám nějaký vztah, ale jsem přesvědčen o tom, že i kdybych neměl, bude to pro mě netflixovská série MR. MCMAHON podobně fascinující podívaná.
Netflixový životopis o Vince McMahonovi jsem tak sjel na jeden zátah. Dokumentární sériál o kontroverzním magnátovi není zdaleka jen snímkem, jenž dokumentuje vytvoření největší wrestlingové federace, ale i hodně hořkým komentářem posledních dekád v USA. Na příběhu muže s mindrákem, který predátorským způsobem vytvořil obrovský zábavní kolos, máme možnost vidět mnohem širší a hlubší pohled do země neomezených možností. V popředí jsou rozhovory s Vincem McMahonem, který se i přes veškerou snahu čím dál tím více demaskuje jako nebezpečný megalomanský psychopat. Vedle toho jsou tu i výpovědi manažerů, zaměstnanců, rodiny a samozřejmě i wrestlerů.
Snímek je řazen chronologicky a začínáme u otce Vince McMahona a jejich vzájemného vztahu. Vedle byznysových začátků se na světlo začínají prodírat další témata. Kontroverze se zneužíváním dětí, braní steroidů i podivných prášků na deprese. Zneužívání žen v takové míře, že se vám o ní ani nezdálo. Zneužívání i zápasníků samotných. Toxické vztahy jak na pracovišti, tak v rodině. Záhadná úmrtí. Ve výsledku i neschopnost rozeznat, co je skutečný svět. Odlupuje se jedna slupka za druhou a vy jen valíte oči, jak se prohlubuje míra prohnilosti.
V širším měřítku je tu vidět ale mnohem více. Dokument rámují společenské změny, které se výmluvně vsakují do světa profesionálního wrestlingu. A nejen to. Propisuje se sem výrazně i politika, která ústí do současné situace, v níž se USA nacházejí. Vždyť součástí téhle party je i Donald Trump, který politické dění pozvolna transformuje na pokřivený entertainment podobným způsobem, jako to wrestling za posledních sto let udělal s kontaktními sporty. Připomeňme, že jedním z největších podporovatelů Donalda Trumpa byla megastar amerického wrestlingu Hulk Hogan. I ten se tu v rozhovorech objevuje a i jemu dokumentaristé dokážou sundat masku hrdiny.
Sluší vystřihnout poklonu tvůrcům, kteří vedou rozhovory, jež vás dokážou strhnout, i když k wrestlingovému cirkusu nemáte žádný sentiment. Chris Smith vytvořil strhující sérii, která dokáže oslovit nejen lidi, kteří k této zábavě mají nebo měli nějaký vztah. Povětšinou to nejsou neznámé informace a mnohé z nich jsou zpracované i v dramatické dokumentární sérii Dark Side of the Ring, ale tady se podařilo vytvořit sevřené dílo, které má dynamiku a atraktivitu i pro mnohem širší publikum. Skrze postavu McMahona se dostává jak k vývoji celého průmyslu, tak ke kauzám, které ho provázely, a nebojí se tnout do živého. Na druhou stranu se tu ale ponechává určitá vrstva mystiky zápasů jako takových. V těchto místech máte pocit, že tenká hranice mezi fikcí a realitou se trochu vpíjí i do toho, čemu přihlížíte. Na to, že jde hlavně o "mluvící hlavy", jde o fascinujcí dílo.
Fascinující dokumentární série i pro "nefanoušky".
8 / 10
Režie: Chris Smith
Kamera: Adam Beckman, Damien Drake
Hudba: Tom Caffey
Hrají: Vince McMahon, Vincent J. McMahon (a.z.), Linda McMahon, Shane McMahon, Stephanie McMahon, John Cena, Dwayne Johnson, Hulk Hogan, Paul Levesque, Mark Calaway
Když namícháte styly RHAPSODY a STRATOVARIUS kolem roku 2000, tak dostanete buď děsný kýč nebo MAJESTICA. Ono je to nakonec docela zábavné a má to spád, jen od toho nesmíte čekat víc než pár hezkých chvil s lehkou holkou.
Ukrajinci se zacyklili sami v sobě, ve svém zašmodrchaném progresivním metalcoru, takže smutně vzpomínám na časy, kdy skupina pálila takové pecky jako "I Speak Astronomy", "Teacher, Teacher!" nebo "Perennial". Nic srovnatelného na "Duél" nenacházím.
PHRENELITH potřetí. Potřetí jinak a potřetí skvěle. Dánové doručili majestátní, drtivou, ale současně i líbivou kolekci často odkazující směrem k IMMOLATION. Jestliže "Chimaera" byla žánrově více rozkročena, pak "Ashen Womb" je návratem k čistému OSDM.
Živák alebo best of? ELECTRIC WIZARD skracujú 8-ročné čakanie na novú dosku dokonale reprezentatívnou živou kolekciou, pokrývajúcou obdobie medzi „Dopethrone“ (2000) a „Time To Die“ (2014). Podľa očakávania brutálne ťažký, ale brutálne odmeňujúci posluch.
Těžko zařaditelná hudba, stylově oscilující od progres poprocku a art rocku až k metalu. První deska, kterou si dám do předběžných TOP 2025. Zpěvačka Grégoire Caussèque mi svým často až éterickým projevem v kombinaci s neotřelou dánštinou přímo učarovala.
Skotská dnes-už symfo&pagan blacková veličina se vrací se svým možná nejmajestátnějším albem, které maluje na rozměrná plátna rozmáchlými tahy provoněnými rašelinou a svěžím vzduchem Highlands. Okamžitá láska, od dob debutu jsem si SAOR tak neužíval!
Nová Markova sólovka je překvapivě dobrá a pestrá deska. Nečekejte však výzvu novým NIGHTWISH. Tohle je především pocta starým hard rockovým klasikům. To už ostatně bylo patrné z „Kashmirovského“ singlu „Left on Mars“.