Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V předvečer koncertu, na kterém se bude hrát celá deska „Shadows Of The Dying Sun”, jejíž recenze na naších stránkách z nepochopitelného důvodu není, jsem se tento rest rozhodl dohnat retrospektivním textem. Svého času jsem si toto album přehrával intenzivně a stále dokola, ale mám pocit, že se značným zpožděním od data vydání, zřejmě proto tehdy k sepsání nedošlo. INSOMNIUM jsem znal a akceptoval již předtím. V podstatě od samotných počátků na „In The Halls of Awaiting“, ale skutečnou vášní k této kapele jsem zahořel až právě s touto deskou. Ranou tvorbu dvou původních členů Niila Sevänena a Villa Vänniho jsem paradoxně obdivoval a zbytek redakce značně otravoval s jejich bočním projektem WATCH ME FALL, který vznikal v období první desky.
INSOMNIUM datují své počátky k roku 1997 a od té doby až dodnes se svým stylem pohybují v death/doomových vodách, ve Finsku tolik oblíbených. Na počátku nového tisíciletí byli nejvýraznějšími kapelami KATATONIA nebo SENTENCED. INSOMNIUM se spolu se SWALLOW THE SUN časem etablovali a postupně propracovali do širšího povědomí až po dekádě intenzivní práce. Každé dva až tři roky vydávali materiál, který si držel svou kvalitu. Se „Shadows Of The Dying Sun“ pak dovršili sérii silných desek. Bylo to i první album, na kterém se nepodílel kytarista Ville Vänni. Ten roku 2011 z kapely z osobních důvodů odešel, přestože údajně dál s kapelou spolupracoval. Nahradil jej Markus Vanhala z OMNIUM GATHERUM, který to od té doby táhne s oběma kapelami. I z toho důvodu kapely spolu mívají společná turné. Tahle personální výměna však na tvorbu neměla dramatický vliv, hlavními autory byli Ville Friman a Niilo Sevänen, přesto se Vanhala autorsky podílel (a třeba na jejich posledním albu už počet jeho příspěvků převažuje). Na pozici producenta byl dlouholetý spolupracovník Samu Oittinen nahrazen Teemu Aaltem, který s kapelou spolupracuje až do dnešních dní. Oproti předchozím albům přineslo „Shadows Of The Dying Sun“ větší důraz na melodie a změna producenta i studia tak přispěla k uhlazenějšímu a čistšímu zvuku.
Album má skvělé intro. V podstatě je to samostatná skladba, „The Primeval Dark“, která postupně graduje až přejde v nejikoničtější riff této kapely. Kytarista Ville Friman se jedné noci dobře vyspal, protože tohle se povede jen jednou. Podobně jako Zeppelini mají „Kashmir“, tak INSOMNIUM mají „While We Sleep”, punkově jednoduchý a přitom funkční. Chytlavá melodie, která má v sobě tíživou melancholii temného severu, je tím nejvýraznějším kusem na albu. Přestože tento trumf zazní hned v úvodu, skvělé album pokračuje a z nastavené laťky nesleví.
V „Black Heart Rebellion“ se kloubí výrazný kytarový motiv, který přechází v dynamičtější pasáže, ve kterých Niilo Sevänen dokáže dostat do svého hlasu až dramatickou naléhavost. Pro mě byla tato skladba vždy jedním z nejlepších momentů na desce (vedle první skladby a „Ephemeral“). S podobným rifem Friman vyrukoval i v „Collapsing Words“, která je typickým příkladem death/doomového materiálu z finských luhů a hájů. Deathová smršť v podobě hutných riffů, která se přehoupne v melodické refrény, aby byla posléze vytlačena ponurými pasážemi. Ostatně hlavní kytarový motiv je jedním z poznávacích znamení jejich tvorby a byl již v minulosti mnohokrát recyklován. Ale dokud to funguje, nežehráme.
Na albu jsou i poklidné a výrazně melancholické záležitosti, jako je „Lose to Night“ nebo závěrečná „Shadows Of The Dying Sun“, která v sobě nese tíhu a chmury umírajícího slunce a je to už vesměs doom metalová záležitost. Markus Vanhala zanechal svou stopu ve trojici skladeb. První z nich, „Revelation“, zařazená hned po úvodním majstrštyku. Do celkového konceptu desky skvělé zapadá a je tak i připomínka toho, že OMNIUM GATHERUM měli tou dobou na kontě čerstvou a rovněž velmi zdařilou desku „Beyond“. Spolu se Sevänenem ještě složili „The River“ a „The Promethean Song“, druhá zmíněná je pak poklidným rozjímáním před samotným závěrem alba.
Po vší té chvále na atmosféru a melodické kreace kytaristů by zasloužilo připomenout i skvělou práci Marcuse Hirvonena. Jeho dynamické a mnohdy na pozadí pomalé melodie až podivuhodně rychlé bicí (třeba v „The River“) skvěle drží celý koncept v korytu svižné bystřiny, která se jen místy zdrží v poklidnějších tůních.
Ve své dobové recenzi na následné album „Winter's Gate“ kolega Marigold píše, že „INSOMNIUM přebírají rezaté žezlo finské depresivní melodiky“. Z mého pohledu to žezlo zcela pevně a bez debat převzali právě s albem „Shadows Of The Dying Sun”. Jejich souputníkům ze SWALLOW THE SUN tou dobou začala docházet šťáva (nutno dodat, že i oni se na konci dekády vzedmuli, ale to mělo jinou příčinu, popsanou v nedávné recenzi). SENTENCED již byli mimo hru a ani další starší spolky již neměly drive jako kdysi. Byli to právě INSOMNIUM, kteří se sérií výborných desek „Across The Dark“, „One For Sorrow“, „Shadows Of The Dying Sun“ a „Winter's Gate“ vyhoupli do popředí finského truchlícího pelotonu. A vzhledem k tomu, že i poslední album, „Anno 1696“ bylo napěchované skvělou hudbou, nemám prozatím o jejich přední pozici obavy. „Shadows Of The Dying Sun“ bylo dobovým klenotem a jeho zahrání v plné délce si samostatný koncert bezpochyby zaslouží (19.1.2025 Klub Roxy).
„Shadows Of The Dying Sun” je jedním z vrcholů tvorby finských zachmuřenců a není od věci si jej i po deseti letech připomenout. Na této desce si všechny podstatné elementy jejich hudby dokonale sedly. Je to vyvážená směs intenzivní dravosti, chytlavých melodií i naléhavé potřeby dostat ze sebe všechnu tu nesnesitelnou tíhu bytí.
Anno 1696 (2023) Heart Like a Grave (2019) Winter's Gate (2016) Shadows Of The Dying Sun (2014) One For Sorrow (2011) Across The Dark (2009) Above The Weeping World (2006) Since The Day It All Came Down (2004) In The Halls of Awaiting (2002)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2014 Vydavatel: Century Media Stopáž: 56:43
Produkce: Teemu Aalto, INSOMNIUM Studio: Korkeakoski Studios, SF Sound Studio (bicí) Mix: André Alvinzi (Fascination Street Studios)
Jak mi mohli INSOMNIUM dvacet let úplně unikat, to je mi záhadou. Obzvlášť, když mám v blízkém okolí kamarády, od kterých běžně čerpám inspiraci a nechávám si poradit, co by stálo nového za poslech. Takhle jsem se k těmto skvělým Finům dostal až díky desce "Anno 1696" (recku dodám, slibuji!), kterou náš šéfredaktor pouštěl během týmové přípravy na předloňský Brutal Assault a kterou následně chválil právě autor této recenze. Postupně zpětně pronikám do všech jejich desek a zatím jsem byl vždy spokojený bez výhrad. Právě "Shadows Of The Dying Sun" mě chytla v začátcích objevování nejvíc a troufnu si tvrdit, že co se hitů týká, tak je to zřejmě nejnabušenější deska INSOMNIUM vůbec. Vrchol alba přichází hned na začátku, kde vše odstartuje (pro mě osobně) nejpovedenější metalové intro (vlastně plnohodnotná skladba), které kdo kdy nahrál, následované největším hitem celé desky a možná kapely INSOMNIUM vůbec. Mým osobním favoritem je pak "Black Heart Rebellion", která nádherným způsobem spojuje temnou atmosféru a téměř až blackmetalovou zuřivost s nádherně projasněným melodickým finále. Stylově mi INSOMNIUM připomínají jakousi houbu, která do sebe nasává to nejlepší ze všech (převážně) metalových stylů, aby to svým typickým způsobem všechno smíchala a předložila nám nádhernou hudební delikatesu. Deska "Shadows Of The Dying Sun" je toho nejlepším příkladem.
Ukrajinci se zacyklili sami v sobě, ve svém zašmodrchaném progresivním metalcoru, takže smutně vzpomínám na časy, kdy skupina pálila takové pecky jako "I Speak Astronomy", "Teacher, Teacher!" nebo "Perennial". Nic srovnatelného na "Duél" nenacházím.
PHRENELITH potřetí. Potřetí jinak a potřetí skvěle. Dánové doručili majestátní, drtivou, ale současně i líbivou kolekci často odkazující směrem k IMMOLATION. Jestliže "Chimaera" byla žánrově více rozkročena, pak "Ashen Womb" je návratem k čistému OSDM.
Živák alebo best of? ELECTRIC WIZARD skracujú 8-ročné čakanie na novú dosku dokonale reprezentatívnou živou kolekciou, pokrývajúcou obdobie medzi „Dopethrone“ (2000) a „Time To Die“ (2014). Podľa očakávania brutálne ťažký, ale brutálne odmeňujúci posluch.
Těžko zařaditelná hudba, stylově oscilující od progres poprocku a art rocku až k metalu. První deska, kterou si dám do předběžných TOP 2025. Zpěvačka Grégoire Caussèque mi svým často až éterickým projevem v kombinaci s neotřelou dánštinou přímo učarovala.
Skotská dnes-už symfo&pagan blacková veličina se vrací se svým možná nejmajestátnějším albem, které maluje na rozměrná plátna rozmáchlými tahy provoněnými rašelinou a svěžím vzduchem Highlands. Okamžitá láska, od dob debutu jsem si SAOR tak neužíval!
Nová Markova sólovka je překvapivě dobrá a pestrá deska. Nečekejte však výzvu novým NIGHTWISH. Tohle je především pocta starým hard rockovým klasikům. To už ostatně bylo patrné z „Kashmirovského“ singlu „Left on Mars“.
Jedna z těch desek, které vás převálcují už prvním poslechem, ale v hlavě vám po ní nic nezůstane. Vím jen, že se mi to bude líbit, takže další poslechy tohoto těžkotážního deathového válce jsou nutností. Takže jdeme opět na to!