ROMAN CANDLE - UNADULTERATED
Metalcore šmrncnutý vyhroceným screamem se zpěvačkou v čele. Mírně neuhlazené, občas sklouzávající ke klišé, ale jinak velmi solidní emotivní deska plná zajímavých hudebních zákoutí.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Rok 2024 byl opravdu bohatý na svérázné progresivní deathmetalové desky. Ani se nebudu snažit je tu jmenovat, určitě bych na mnohé zapomněl. Ale o druhém albu newyorských THE MANTLE se na našich stránkách mlčí, což se pokusím napravit alespoň krátkým vyzdvižením kvalit, které koncepční dílo "Violent Cosmic Fortune" jednoznačně nabízí. Deska, která rozvíjí téma opravdu vesmírného významu, tedy samotný vznik a utváření sluneční soustavy a života na Zemi, se logicky ani po hudební stránce nijak nedrží při zemi. Progresivní deathová klasika se zde mísí s psychedeličtější a výpravnější formou, a tak si přijdou na své jak příznivci staré floridské školy (DEATH, ATHEIST), tak fanoušci modernější disonantní produkce, která často využívá aktuálních produkčních možností v oblasti silného zvuku a výrazného tlaku.
Oproti debutu "The Mantle" (2017) je poznat posun. Jednak se původně sólový instrumentální projekt Maxe Gorelicka přetvořil do regulérní skupiny, ale současně se THE MANTLE rozvinuli od melodicky založeného metalu k mnohem temnější a robustnější variantě deathmetalové hrubosti. Ale stále jako by se skupina snažila vyhnout opravdovému brutal death výrazu, takže je to vlastně takový kompromis, ve kterém se již rezignovalo na vzletnou melodiku, nicméně skladby nabraly právě tak akorát na agresi a důraznosti, aby se dalo mluvit o na technickém riffu založené deathmetalové desce. Ale těch forem THE MANTLE střídají více, dokážou být intenzivní a hrubí, ale také až ladně klasičtí. Příjemně se tak střídají nálady, a přestože se občas dostavuje pocit až mechanické strojovosti a často je to přehnaná sólová exhibice, je "Violent Cosmic Fortune" deskou, která by neměla být přehlížena.
Slušný kousek koncepčně pojaté progresivní deathmetalové produkce, která potvrzuje v této oblasti opravdu silný rok 2024.
7,5 / 10
Asher Bank
- bicí
Max Gorelick
- kytara, basová kytara, klávesy, programovaná bicí
Sky Moon Clark
- kytara, vokál
1. Primordial Cauldron
2. Ignite the Celestial Furnace, o Astral Titans!
3. Shadow of a Behemoth
4. Battle of the Giants
5. Gravitational Harmony
6. Planetary Accretion
7. From Dust of Heavens Shattered
8. 500 Million Years Aflame
9. Beneath the Waves
10. That Which Moves of Its Own Volition
Violent Cosmic Fortune (2024)
The Mantle (2017)
Datum vydání: Pátek, 2. srpna 2024
Vydavatel: Self released
Stopáž: 60:37
Metalcore šmrncnutý vyhroceným screamem se zpěvačkou v čele. Mírně neuhlazené, občas sklouzávající ke klišé, ale jinak velmi solidní emotivní deska plná zajímavých hudebních zákoutí.
Masivní, přitom precizně vystavěné EP, které stojí někde na pomezí sludge a post-rocku. Spolupráce s Geoffem Ricklym v rámci lehce stonerové skladby se hodně vydařila. Je toho ale málo. Čtyři skladby u PELICAN namlsají, nezasytí.
Moderní progresivní hudba, vlastně takový komplexní post metal, který vstřebal klasiku prog rocku i metalu, ale též djent, metalcore či post hardcore tendence. Již předchozí EP stála za poslech, nyní je to přímo výborné. Už se těším na celou desku.
Hellenic dark metal model 1999 s láskou dělaný pamětníky. Ano, dosavadní dvě alba Řeků byla hudebně odvážnější a explozivnější, ale novinka mi navzdory nevyrovnanosti a pochybné úrovni čistých vokálů chutná. Na podobné hudbě jsem vyrůstal a to se počítá.
Jemný post rock smíchaný s hravým post hardcore a přesahy do math rocku, to díky místy hezky rozdováděné rytmice. Občasný vokál pak kontrastuje svými screamo tendencemi. Sugestivní dílo plné jiskřících emocí.
Velké překvapení. Kvalitativně velmi povedená kompilace latinskoamerických kapel s podobným náladovým ukotvením, pohybujících se od mathrocku po screamo. Není tu slabý kus.
Pouze pod svým jménem vstupuje Geoff Tate potřetí do stejné řeky. A náladu stěžejního alba se mu podařilo trefit přesně, materiál rovněž není špatný, takže pocit z dobře odpovedené práce mohou kalit snad jen lehká intonační kolísání v hlase principála.





