COILGUNS jsou v dnešní době již stálice švýcarské chaosem načichlé hardcorové scény. Postupně vybudovali vlastní velmi osobitý zvuk ze směsi noise rocku, hardcore punku, mathcore a experimentálních prvků. Jejich hudba je intenzivní, chaotická, ale zároveň promyšlená, s důrazem na dynamiku. A nové album tuto cestu jen stvrzuje. Současně se dá říci, že „Odd Love“ přidává mnohem vyspělejší produkci, důraz na melodickou stránku a atmosféru. COILGUNS už zdaleka nedrtí tak, jak dříve, ale vůbec to nevadí. Oni se vlastně nikdy nespokojili s jedním žánrem nebo přešlapováním na místě a i zde je citelná snaha o hledání nových cest.

V pořadí již čtvrtá studiová deska tak představuje nejodvážnější krok v jejich evoluci. Album vzniklo za izolace během pandemie, což mu dodalo napětí a introspektivní nádech. Najdete tu explozivní skaldbu „Bandwagoning“, které dominuje jedna riffová drbačka a vysekaný naléhavý vokál, jenž se na konci rozpouští v disonantnějších kytarách i emařštějších polohách. Je to skladba, na které lze ukázkově najít to, kam se COILGUNS vyvinuli. Mají svůj vlastní osobitý zvuk, který je svým způsobem hitový, nikoliv však prvoplánově vlezlý.

Vedle toho je lezavě nepříjemná „Caravel“, jež pozvolna buduje nervózní atmosféru, ve které dominuje hlavně hlas Louise Juckera. V polovině konečně přichází výraznější kytary, aby je následně rozervaly disharmonické tóny klavíru. Vždy, když to poslouchám, vzpomenu si na „Milk Lizard“ Od THE DILLINGER ESCAPLE PLAN. COILGUNS jsou tu sice umírněnější v tlaku, ale také o poznání dekadentnější a psychedeličtější. Album ale tvoří i vyloženě melancholické momenty typu „The Wind to Wash the Pain“, kde se kapela nebojí zpomalit a odhalit zranitelnější stránku. Produkce je čistší a propracovanější než dřív, přesto si album zachovává DIY ducha a určitou experimentální odvahu – od nečekaných pianových motivů po zvláštní zvukové fragmenty.

Ve srovnání se všemi třemi minulými alby je „Odd Love“ o několik levelů rozmanitější a vyzrálejší v produkci. Debut „Commuters“ byl syrový a nekompromisní hardcore/noise útok, „Millennials“ přineslo více struktury a groove a „Watchwinders“ začalo otevírat prostor pro atmosféru a experimenty. COILGUNS v této cestě pokračují. Jsou opravdu široce rozkročení a nebrání se ničemu. Od opravdu explozivní energie, jakou má například otevírák desky „We Missed the Parade“, až do citlivých pozvolných klidných skladeb na konci desky. Kapela se nebojí kontrastů, které dovádí k extrému. Střídá chaos s klidem, přidává melodické vrstvy a pracuje s dynamikou mnohem sofistikovaněji než kdykoliv předtím. Je to logický vývoj od čisté agrese ke komplexnímu, emocionálně nabitému zvuku, aniž by zcela ztratili intenzitu, která je pro ně typická.