Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Minulé album ROSA NOCTURNA jsem vnímal jako takový pozitivní metalový maják ve skrz naskrz negativních covidových časech, kdy člověk nemohl vlastně vůbec nic, než se jen svěřit do náruče hudby, onoho věčného hromosvodu všech splínů a blbých nálad. A na mém tehdejším konstatování, že šlo o tuzemské melodické metalové album roku 2020, se stále nic nemění, nakolik mu ani zub času neubral nic z jeho barevné hýřivosti a krásně melodické nakažlivosti.
Čas však běží jako bláznivý (jak také jinak pod titulkem „Časokruhů“) a stejně, jako je už nějaký ten pátek za námi ono nepříjemné období let 2020 – 2021, tak také „Andělé a bestie“ musejí ustoupit novým zážitkům a vjemům, které si na nás ROSA NOCTURNA nachystala na studiové novince, jíž zahalila do obalu silně evokujícího motivy alb třeba takových GAMMA RAY či IRON SAVIOR. V notně překopané sestavě, sluší se zřejmě dodat, v níž z té minulé zůstal jen guru kapely Tonda „Gabriel“ Buček a šikovná zpěvačka Aneta Zatočilová, i když s ohledem na to, že autorem veškerenstva na albu je právě jen jmenovaný kytarista, to asi není úplně nejpodstatnější informací.
V souvislosti s názvem alba se jistě nelze ubránit detailnější úvaze o tom, jak je to tedy s těmi „časy“ a „kruhy“. Oboje lze totiž na novince ve vztahu k „Andělům a bestiím“ vystopovat, jak se ostatně dá při konstatovaném faktu totožného skladatele a tendenci metalu se občas zacyklovat celkem úspěšně předpokládat. Jinými slovy, fakt, že posloucháte nový materiál ROSA NOCTURNA, je zřejmý po pár tónech úvodní „Přes hory, přes doly“, ale že nicméně ne v úplně stejné kvalitě jako na albu předchozím, tak k tomu dojdete o něco později. Neděje se žádný volný pád, to jistě ne, spíše se to jeví tak, že minulé album bylo zkrátka tak výjimečně silné a tak povedené, že momentálně není kudy ho ještě překonat či se mu alespoň vyrovnat, používáte-li stejné vyjadřovací prostředky.
Nepochybně však i navzdory tomu je zde několik hezkých okamžiků, které vám „Časokruhy“ ve své melodicko-metalové sveřeposti přinesou. První singl „Vteřiny“ s krásně nosným ústředním tématem prohnilé ženštiny, již zmíněná úvodní a vpravdě speedová „Přes hory, přes doly“, tak trochu naivní „Hra“, majestátní královské vyznání „Rex Es Tu?“, skutečně skrznaskrz kovová „Múza“ s vyleštěným klasickým female – metalovým refrénem anebo stejně kovaný závěr v podobě „Světu zdar“. Jako celku albu nicméně škodí to, že v některých chvílích to vypadá, jakoby kapela využívala bicí automat, což jen dokládá fakt, že sotvaže to naopak začne působit tak, že za bicími je živý člověk (jako právě v posledně dvou jmenovaných skladbách), je to okamžitě proklatě jiný zážitek.
Oproti minulé studiové nahrávce se najde také pár úsměvných textových škobrtanců typu „Z rána vysmejčit chajdu, vydrhnout kotlík a pro dříví zajdu…“ („Čarodějka“) či „To nežli kohout třikrát zakráká“ („Vzbuď mě před večerem“), ale to už zkrátka jen zapadá do obrázku, který ROSA NOCTURNA malují metalovým štětcem na plátna svých fantastických melodicko – romantických pláten. Malba „Časokruhů“ tedy není bez chybek, ale jako celková kompozice, obzvlášť, když si od ní poodstoupíte, bezpochyby obstojí.
1. Přes hory, přes doly
2. Hra
3. Vzbuď mě před večerem
4. Vteřiny
5. Rex Es Tu?
6. Čarodějka
7. Hvězdy
8. Nekonečno
9. Múza
10. Památník
11. Jestli je tam nebe
12. Světu zdar
13. Vteřiny (folková verze)
Diskografie
Časokruhy (2024) Andělé a bestie (2020) Za hradbami času (2017) Zapomenuté příběhy (2016) V tmách (EP) (2010)
Moje první setkání s tvorbou této rakouské kapely probíhá za asistence emocemi prosycené muziky z různých "post" žánrů. Je tam dostatek nápadů i děje, aby to utáhlo přes hodinu trvající stopáž a zároveň motivovalo k opětovnému poslechu. Fakt supr chlapy!
Tradiční melodický heavy metal, ovšem výborný. Na desce je vše v pořádku, kvalitním zpěvem počínaje a vymazlenou produkcí konče. V rámci žánru mohu jen doporučit, jen tomu chybí nějaká ta vlastní přidaná hodnota.
Zmar nad zmar. GRAVE DIGGER přestali být opravdu zajímaví někdy kolem alba "Ballads Of A Hangman" (2009) a od té doby už si vlastně jen zoufale tahají ze své riffové zastavárny, co jim dříve nepřišlo dost dobré. A tentokráte to tedy rozhodně dobré není.
Parádní švédský old school death, který se vrací v čase do devadesátek a servíruje správně dusivou porci švédské žánrové klasiky zarámovanou do charakteristického chrastivého zvuku. Tohle by mělo chutnat především fanouškům starých DISMEMBER a ENTOMBED.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!