Všichni, již znali komiks, věděli, že tohle dílo je nezfilmovatelné. David S. Goyer a Allan Heinberg se přesto s pomocí autora Sandmana vydali nelehkou cestou a pokusili se ikonickou poetickou komiksovou řadu převést do seriálu. V současnosti už je nějakou dobu venku i druhá série, která se od té první v mnoha ohledech liší. Hlavním rozdílem je koncept, kdy se u předchozí řady pokusili tvůrci zpracovat hned několik samostatných příběhů a u druhé je citelná snaha ji udělat více navazující a ucelenou.
Pokud se ptáte, co je vlastně Sandman a proč má v jistých kruzích statut kultu, pojďme tomu věnovat pár řádek. Série temných komiksů od Neila Gaimana, který stojí například za Americkými bohy, pohádkou Koralína nebo Hvězdným prachem, čerpá hlavně z řecké, severské i egyptské mytologie. Do tohoto koktejlu dále míchá spoustu klasických literárních děl, ať už jde o Danteho nebo Shakespeara a usazuje ho až na výjimky do dnešního světa. Nejedná se ale o nějaké převaření známých příběhů. Gaiman tu vytváří vlastní originální svět, který má ve své komiksové variantě opravdu velmi specifický výtvarný styl, a právě to je důvod, proč komiksoví puristé považovali jeho zfilmování za téměř nemožné. Nicméně dvě zpracované řady jsou na světě, tak se pojďme podívat, jak to dopadlo.

Hned na začátku musím říci, že první řada je pro mě mnohem povedenější ve všech aspektech. Jeho „povídkové“ tempo jednotlivým dílům velmi sluší. Je zde jedna linka, která celou sérii na začátku a konci, řekněme, rámuje do ucelenějšího příběhu. Změny oproti komiksové předloze nepovažuji za zásadní a některé jsou vlastně velmi ku prospěchu. Tím myslím vizuální změnu například u Johna Dee, kterého hraje naprosto skvělý David Thewlis. Hodně se mi v první sérii líbí i to, jak seriál mění styl a žánr poplatně příběhu. Na začátku tu máme temný gotický příběh s viktoriánskými rysy, pokračujeme poněkud bizarní pohádkou, jež se mění v urban fantasy. Jednoznačnými highlighty tu jsou pak pekelná alegorie v díle Naděje v pekle a následná epizoda Nonstop, která je někde na hranici komorního hororu téměř kingovského formátu a psychologického thrilleru.
Celý seriál mohl ztroskotat na jediné věci a tím byl casting. Hlavní role Pána Snů byla naprosto zásadní pro úspěch celého projektu. Jméno Tom Sturridge jsem registroval v Pirátech na vlnách, ale vedle toho jsem si nevybavil, kde jsem tohoto herce viděl hrát. Nezdál se mi nikterak výrazný. Sandmana ale naprosto ovládl. Hodně odvážné mi přišlo obsazení Gwendoline Christie do role Lucifera. Inspirací pro jeho figuru byl David Bowie z období „Thin White Duke“ a tomu je herečka, která zazářila hlavně jako přerostlá rytířka ve Hře o trůny, přeci jen na hony vzdálena. Moje chyba. Seriálový vládce pekel není ten z komiksu, ale vůbec to nevadí. Gwendoline Christie dodává postavě novou velmi svojskou originální identitu, která do Gaimanova lehce zvrhlého světa naprosto zapadá. Skvěle jsou ale obsazené i další role. Dvě zásadní postavy představující „noční můry“ mají naprosto skvělé herce. Boyd Holbrook exceluje jako zlověstný Korinťan s ústy místo očí a Stephen Fry je dokonalým představitelem Zeleného Ráje. Mnoho lidí frflá nad tím, že Smrt nehraje „bílá herečka“, ale to, s jakou grácií se téhle role zhostila Kirby Howell-Baptiste, je naprosto dechberoucí. Nedávno mi jeden známý dokonce řekl, že díky jejímu výkonu je smířenější s tím, že nebude žít věčně. Toto se tedy zkrátka opravdu povedlo.

Druhá série nepřichází s tak výraznými novými charaktery. Jedinou výjimkou je snad Ruairi O'Connor v roli Orfea a Esme Creed-Miles v roli Deliria. Druhá série se snaží řešit témata jako empatii, odpuštění a změnu, nicméně zdaleka tu není tolik napětí nebo opravdu výrazných momentů. Děj je oproti předchozí sérii pomalejší ve svém tempu, nicméně lze říci, že i roztěkanější ohledně motivů, které řeší. Snad jedinou scénu, kterou jsem si opravdu zamiloval, je Orfeova píseň v podsvětí a debata s Azazelem. Nutno podotknout, že první série byla na podobné scény asi třikrát bohatší.
První série je povětšinou sevřena do jednotlivých epizod, které v mnoha případech fungují jako ucelené a uzavřenější bloky. Opravdu hodně jsem si pak užil u každé série bonusové díly, které naprosto skvěle splňují to, čím by bonusová epizoda měla být.

V obou sériích je hodně citelné CGI a greenscreen, které nemají vždy takovou tu hyperrealistickou formu. Trochu mi to tím připomnělo seriál Dobrá znamení, nicméně ona sem tam snová stylizace celkem sedne. Hudba od Davida Buckleyho je asi tím nejlepším, co tento Brit kdy přivedl na svět. Seriálový Sandman je rozhodně něco, co se vyplatí vidět i v případě, že komiksovou předlohu neznáte. Pokud komiksové sešity znáte a četůli jste je, budete muset ocenit, jak se v některých případech podařilo tvůrcům vybruslit z tak obtížného původního materiálu. A nad jinými částmi trochu přivřít oko. Nic to nemění na tom, že já osobně smekám před tím, co se tu povedlo.
první série (8/10)
druhá série (7/10)