Zúčtování s minulým rokem. Rozuměj 2024 a poslední měsíc roku 2023. V minulém roce vyšlo opravdu hodně dobrých domácích desek, které je relevantní zmínit ještě před tím, než se dáme do hodnocení roku 2025. Tak s chutí do toho. Stručně a jasně. Začínáme deskami, které lze považovat za rockové v plném rozsahu toho významu. Od akustických alternativních písniček až po mnohem neurvalejší hlomozné kousky.

ACID ROW – Poisoned Mind

Stonerová deska oceněná soškou Anděl. ACID ROW mají tu výhodu, že mohou být všude zdejší – ať už jde o metalové, rockové nebo punkové publikum. Jejich špinavý stonerový základ je silně prošit doom metalem sabbatovského typu, sem tam tu najdete odkazy na noise rock nebo nějaké heavíkové záchvěvy. Třetí studiová deska Poisoned Mind potvrzuje pozici kapely na domácí scéně a rozhodně je z celé diskografie nejvyzrálejší. Zvuk je hutný, kompaktní a průrazný, riffy znějí zemitě a bicí s basou poskytují robustní základ, který podporují i jasné vokály připomínající místy Ozzyho či CANDLEMASS. Album vyvažuje hutnou agresi a psychedelické pasáže tak, že nikdy nepůsobí přeplácaně, a produkce od Amáka z Golden Hive vytváří výrazně autentický stonerový zážitek, který posluchače „válcuje“ až do posledního tracku.

ANIMÉ – Clarity Clouds

Deska, která neoprávněně zapadla. Lehký, akusticky vzdušný a velmi jemný rock, který vás nechá snít. Spousta písniček mi připomíná feeling, jaký má velmi oblíbená „3 Libras“ od PERFECT CIRCLE. „Clarity Clouds“ je masterclass v tom, jak dělat emotivní a melancholií provoněný rock se spoustou zajímavých melodických linek a progrockových postupů. Produkčně album působí komorně až intimně. Velmi lehce vás nechává nahlédnout do emočních hloubek, na jaké u domácí hudby narazíte jen málokdy. Není to jen soubor písniček, ale citlivě vystavěná náladová mozaika, která překvapí svou konzistencí a citem. Pro fanoušky melancholického indie-rocku i posluchače, kteří ocení emotivní složku, hudební vizi a ve výsledku i instrumentální výkony. Je to album, které stojí za to objevovat znovu a znovu.

ARROGANT TWINS – Don’t Fit In

Hodně třaskavý rock’n’roll říznutý punkrockem, hraný pěkně od podlahy a s potřebným laufem. Vše úhledně zabalené do gangsterské fazóny. Žánrová klišé uchopená se sebejistotou, drzostí i nadsázkou, která k tomu skvěle sedne. Svižné a šťavnaté písně trvající kolem dvou minut, plné chytlavých riffů, nemají žádný mindrák z toho, že kapelu tvoří jen dvě figury. Nečekej žádný minimalismus. I přes zdánlivou jednoduchost a celkem jasnou stylovou oddanost tu nalézám jak osobitost a hravost, tak kreativitu a šmrnc jdoucí k samotné podstatě rock’n’rollu.

DARK GAMBALLE – Dobrý lhář

Pokud dobře počítám, tak je to jejich patnáctá deska. Za ta léta mají vyškovští už celkem jednoznačný a rozpoznatelný rukopis, který je založen na hlasu zpěváka Jiřího Sedláčka, jeho textech a instrumentální mašině, která v sobě mísí rockovou podstatu s temnými elektronickými omalovánkami a něžným dotekem industriálu. Patnácté album vlastně ničím nepřekvapuje, kapela drží laťku kvality jak v hudbě, tak i v textech. Popravdě mi jejich poslední alba trochu splývají, ale vlastně si každou novinku rád poslechnu, protože mám už za ta léta celkem jistotu v tom, co dostanu, a vím, že nepůjde o nic, co by mě zklamalo.

CHIEF BROMDEN – In/tense Logic

Návrat s albem, které se v rámci alternativního rocku opravdu nebojí odvážněji experimentovat s jinými žánry, jako je ušmudlaný noise rock, značně nihilistický post-punk, psychedelie nebo hodně štiplavý progrock. Zapomeňte na pohodové nenáročné kapely z podobného ranku. CHIEF BROMDEN jsou na poslední desce chaotičtí a kousaví. Není to další z řady bezpečných kapel. Nenajdeš tu jakoukoliv sterilitu. Emoce z desky stříkají všemi směry, stačí si vybrat. Vztek? Úzkost? Rozervanost? Napětí? Je tam všechno, co bys čekal, plus něco navíc.

KILL THE DANDIES! – Weird in a Weird Way

Nic výrazně nového pod sluncem, stále se tu jedou psychedelické sedmdesátky, ve kterých je stopa soulu, blues a hodně sjetého rocku. Jede se ve stejné lajně jako u alba „Your Blood My Veins“ – a to je vlastně dobře. Možná je tu trochu více atmosféry a méně divočení. U nás není druhá taková kapela, která by nabídla tak hypnoticky opojnou Ameriku v prášku. Zas je tu esence barů u dálnice vyprahlejších částí jihu, ve kterých je kouř cigaret hustý tak, že vás pálí oči a točí se vám hlava. Hammondky a psychedelická kytara tu hrají prim a vezmou vás na pouť s éterickým svůdným hlasem, zvoucím vás na feťáckou párty na úrovni.