Kdesi nad potemnělým obzorem hřmí a tříhlavá stockholmská saň se důstojně vynořuje z chuchvalců černých mraků. GRAND MAGUS jsou skutečnou heavy trvalkou, která se pod pevným dohledem kytaristy a zpěváka Janne „JB“ Christofferssona a basáka Matse „Foxe“ Skinneho rozvíjí od roku 1996. Přibylo šedin, vlas zřídl, vous zhoustl a hudba si stále drží svou standardní konzistenci, byť se v průběhu tří dekád neubránila jisté únavě materiálu, který nikdy nevykazoval extrémní členitost. Jenže čerstvý zášleh světla „Sunraven“ člověka rychle vrátí do dob, kdy uznale pokyvoval u „Hammer Of The North“ či „The Hunt“. 

Kapela vyznává střednětempý, řízný, monumentálně klenutý hard‘n‘heavy metal s nordickou pagan syrovostí kolem ráfku, která se ale nepodepisuje na žádné dodatečné instrumentaci, ale poctivě čpí z těžkotonážní riffů JBho. Hymnické postupy, které přímo svádí ke sborovým oooo a aaaa, se za ty roky mohly jaksi zajíst, ale na novince se ztracený apetit spolehlivě vrací. Proč? Inu, představte si to tak, že strávíte velice příjemnou půlhodinku ve společnosti poctivě pracujících dělníků metalu, co mají fortel, rozvahu, a přitom jim nijak neměkne svalstvo. Kde byla v mládí větší mobilita, nastupuje zkušená rozvaha, kterou si ale nijak nepleťme s opatrností.

Když tam kmeti pošlou riff, můžete se spolehnout, že vám utkví. Šel bych tak daleko, že maidenovsky rozevlátou „Hour Of The Wolf“ a vražedně soustředěnou hymnu severu „Winter Storms“ bych označil za korunní klenoty tvorby GRAND MAGUS. Jenže on „Sunraven“ krásně plachtí jako celek. Neopakuje se, ve své semknutosti je dostatečně členitý, melodické nápady se zakousnou do masa a nepustí. Kapela, která v sestavě s bubeníkem Ludwigem „Ludde“ Wittem křižuje severní vody od roku 2012, proklatě jistě sedí na žánrových vlnách, k čemuž pomáhá i vynikající zvuk a produkce. Vše je tak akorát masité, rozeznatelné a dynamické, aby si člověk užil každý společný záchvěv kytary a basy, každý zvonivý výjezd bicích… 

Tohle je prostě proklatě precizní práce kapely, která umí do oceli mlátit kladivem s elegancí. JB určitě nedisponuje tím nejepičtějším, nejvariabilnějším a nejtechničtějším vokálem, ale podobně jako GRAND MAGUS má vše mazácky pod kontrolou a přesně ví, kdy se držet zpátky a kdy trochu přitlačit mozolnatou dlaní. Je to vlastně taková severská verze Blaze Bayleyho, kterého nepotkalo to životní neštěstí, že si ho vybrala nesprávná kapela. JBho hlas a GRAND MAGUS jednou jsou. Švédi prostě dokazují, že méně je někdy více, a i když je jich metal neokázalý, dovede být ve své skromnosti epický jako prase. Věk jim sluší. Kéž bychom i my dovedli takhle zestárnout!