Třetí řadovka těchto šarmantních rockerů se dobře poslouchá, ale o to hůř se jí přidělují klasifikační body.

Hned po prvním protočení bylo jasné, že rtuť nesetřepu pod hladinu uvedenou v konečném hodnocení. Další poslechy probíhaly i v naději, že se těžký kov podaří vyhecovat k výstupu na vyšší příčky odměřovací stupnice. Bohužel, nestalo se.

„Never, Neverland“ je naporcováno do sedmnácti „meníček“ včetně příjemného bonusu na poslední pozici, který pro mě trestuhodně chybí na fyzických nosičích. Padesátiminutová hudební nálož působí nekomplikovaně, občas mile překvapí i svou svěžestí, zvláště ve fázích, kde se více tlačí na pilu. Třeba u „Momma Likes The Door Closed“ nebo v nejzběsilejší „Flatline“, kdy si kuráž upijí death metalového nektaru.

Kolekce je především vystavěná na hutnějších ozvěnách goth + post rocku a svými melodiemi opravdu umí navodit příjemnou kulisu. Nicméně při opakovaných koncentrovanějších průzkumech spíše odhaluje své slabiny, a to především při snaze potěšit popovějším laděním v pomalejším tempu, takže po několika revizních inspekcích bych pro vylepšení celkové dynamiky určitě oželel nevýraznou „Cold World“ nebo vyloženě nadbytečné kratičké instrumentálky – intermezza „Glass Slippers“ a chill-out „Farewell...“

Nadějní Američané rozhodně umějí zaujmout, avšak jejich vyznění až přespříliš dává vzpomenout na tvorbu někoho jiného. Tuto okolnost bych ani nechtěl přikládat na negativní misku hodnotící váhy, každopádně, a nejspíš jsem v jejich případě až tuze přísný, novince se jednoduše nedaří u mojí maličkosti vyvolat silnější emoční nadšení.

Přestože je teoreticky vše v podstatě v pořádku a UNTO OTHERS jsou s to naservírovat odsýpající hitovky jako „Fame“ nebo „Suicide Today” s riffem, který jako by našel jádro v pecce „Some Girls Are Bigger Than Others” od žánrových ikon THE SMITHS, nejeden nostalgik zůstane (možná) nedotčen.

Čím více poslouchám desku „Never, Neverland“, tím více musím krotit své nutkání vytáhnout z police hlavně alba Angličanů WHITE LIES. Barva barytonu zpěváka a kytaristy Gabriela Franca totiž silně vyvolává Harryho McVeigha a jeho londýnskou post-punkovou družinu při zemitějších polohách. Zdrojů inspirace je zde samozřejmě více a předpokládám, že si fanoušek rockových odnoží dokáže sestavit svůj vlastní srovnávací seznam a sám se vyrovnat, za mě, s nikterak závadným „revival dojmem“.

K dovysvětlení mého rozpoložení mi poslouží již zmiňovaný bonus v podobě předělávky „Pet Semetary“ od New-Yorských punkových legend RAMONES, jenž pro mě symbolicky na závěr přímo předkládá další původní riff pro kytarový opis v různých obměnách přeskakující přes několik skladeb aktuální rozpisky.

Pokud by UNTO OTHERS do budoucna přidali i vyšší dávku tvůrčí neotřelosti, tak by ode mě bez jakýchkoliv výčitek svědomí měli dostávat i vyšší bodový příděl. V tomto úsilí je budu i nadále pečlivě sledovat.