INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Mikael Stanne zažívá skutečně plodná léta. Plodná co do počtu nahrávek jsou nepochybně. Přitom jeho žánrové rozkročení je bohaté stejně jako jeho hlasový rejstřík. Na jedné straně stojí klasický švédský death metal GRAND CADAVER, který v covidovém období rozjel s kolegy z deathové scény. Dosud mají tři zářezy a zevrubnou analýzu najdete v Reaperově recenzi alba „Deities Of Deathlike Sleep“. Někde uprostřed jsou DARK TRANQUILLITY. Se svou domácí kapelou pokračuje v zaběhnutém tempu a nedávno vydali výborné album „Endtime Signals“. Podobně ladění jsou THE HALO EFFECT, kde se sešel se starými kolegy z IN FLAMES a je to takový vzpomínkový projekt na melodický death metal devadesátých let. Prvotina tu trestuhodně recenzi nemá, ale snad to napravíme po novém roce s připravovaným materiálem. A aby toho Mikael Stanne neměl málo, přidal se ke gothicmetalovému projektu CEMETERY SKYLINE, který sází na chytlavé melodie, líbivé aranže a trochu toho kýče. Jasně, ve většině kapel nepůsobí jako klíčová postava pro skládání materiálu, ale i tak jde o úctyhodný počet alb, které otextoval, nazpíval a z nichž žádné není vysloveně slabé. „Nordic Gothic“ je jeho první album, které zpívá celé pouze čistým hlasem.
Severská scéna připomíná škatulata hýbejte se. Zvláště covidové období podnítilo vznik mnoha projektů. Nemohli na turné, a tak seděli doma, komponovali a vymýšleli i hudbu, kterou se svojí domovskou kapelou jinak nehrají. To byl případ i Markuse Vanhaly. Už čtvrt století táhne káru OMNIUM GATHERUM, od jedenáctého roku hraje u INSOMNIUM. Se svým nápadem oslovil Santeriho Kallia (AMORPHIS) a spolu pak dali dohromady pár prvních písní dosud bezejmenného projektu. Mikael Stanne byl pro ně zřejmě ten pravý zpěvák a zároveň textař. Pandemie pominula, kapely znovu vyrazily na turné a do studií, ale tento projekt dál zrál a postupně bobtnal. Pro tlusté struny naskočil na palubu Victor Brandt (ENTOMBED, FIRESPAWN a další) a za škopky nesedí nikdo jiný než Vesa Ranta. Jak moc na finské scéně chybí SENTENCED! Nedá se nic dělat, byla to jejich volba skončit. Zanechali za sebou odkaz, který není zapomenut a když tak poslouchám aktuální desku, ozvěny inspirace této kapely tam nepochybně jsou (třeba taková „The Darkest Night“ to v sobě má).
Century Media je silné vydavatelství, které se do projektu nebojí investovat. Nakonec první čtyři položky na albu jsou už singly s vlastním videem. Volba „In Darkness“ jako jednoho z hlavních lákadel možná nebyla nejšťastnější. Jistá nasládlost této písně mohla odradit mnohé potenciální posluchače, přestože většina písní má ono charakteristické finské chmurné charisma. To především v době, kdy o úspěchu či neúspěchu kapely rozhoduje několik prvních tónů, sloka pro první refrén, první dojem často založený na vizuální prezentaci ve videu a zrovna video k „In Darkness“ svou vizuální stylizací možná kapele trochu podráží nohy.
Tihle CEMETERY SKYLINE mají trochu od všech kapel, ve kterých jsou či byli aktivní její členové. Nejvíce mi však tahle nahrávka připomíná POISONBLACK, které si Ville Laihiala založil po rozpadu SENTENCED. Lépe vybrané singly jsou následné „Violent Storm“ a především „Behind the Lie“. To jsou i skladby, které lépe vystihují onen název alba „Nordic Gothic“ (původně zamýšlený název byl „Scandinavian Gothic“). „Behind the Lie“ je jednak jedna z nejpovedenějších písní a zároveň okamžik ve stopáži, kdy severský gothic na albu teprve začíná nabírat na zajímavosti. Stále má hitové tendence, ale už neopustí melancholickou náladu, která se za každou melodií skrývá.
Hudba nesází na hutné rify, kytary jsou spíš rockově odlehčené. Výrazné jsou Kalliovy klávesy. Skladatelské duo Vanhala/Kallio našlo ideální kompromis mezi svými nástroji a ani jeden nehraje prim. Pomalé „When Silence Speaks“ nebo „The Coldest Heart“ jsou typické finské balady, kdy pěknou melodii provází i chladné mrazení. „Anomalie“ má v sobě nádech posledních alb DARK TRANQUILLITY. Ostatně Mikael Stanne kromě psaní textů autorské dvojici kecal i do některých melodií. „Alone Together“ je pěkné jméno pro závěrečný kousek, který je možná nejvíc severský gothic z všech předchozích.
Na závěr si neodpustím srovnání s nedávno vydaným HIGH PARASITE. Shodné mají obsazení brilantního vokalisty, na němž stojí velká část „marketingu“, přičemž hybatelem v pozadí je někdo jiný. U obou kapel je to někdo, kdo se již dlouho pohybuje na příslušné scéně. Obě kapely zakotvily u silných vydavatelství, a tak jim nic nebránilo, aby ve studiích svůj materiál doladily přesně dle svých představ. Sestava CEMETERY SKYLINE je v podstatě all-star band. To ale nic neznamená, když není dobrého nápadu. Ten je naštěstí u obou kapel. Oproti HIGH PARASITE si Stanneho parta nehraje na nic nového, nakonec název „Nordic Gothic“ je všeříkající. Materiál je to ucelenější a vyváženější. „Forever We Burn“ začíná třemi skladbami, které se tváří jako onen death-pop, ale zbytek alba již jím není. Je to obyčejný melodický gothic. Takže ve výsledku jde o docela podobná alba. Vzdám se pokusu o objektivní soud, které je lepší. To ať si rozhodne každý sám. „Forever We Burn“ pro mě po třetí skladbě ztrácelo zajímavost. Oproti tomu „Nordic Gothic“ právě v tom okamžiku začalo být přitažlivé a celé následné dvě třetiny nahrávky si rád znovu a znovu vychutnám. Osobně se proto o malý chlup kloním k CEMETERY SKYLINE.
Severský gothic rock, odlehčený, melodický, příjemně melancholický. Trochu retrospektivní, zvukově moderní. Mikael Stanne ve skvělé pěvecké roli. Nenáročný a nijak originální, přesto velmi povedený materiál pro poslech.
7,5 / 10
Mikael Stanne
- zpěv
Markus Vanhala
- kytara
Santeri Kallio
- klávesy
Victor Brandt
- basa
Vesa Ranta
- bicí
1. Torn Away
[video]
2. In Darkness
[video]
3. Violent Storm
[video]
4. Behind the Lie
[video]
5. When Silence Speaks
6. The Darkest Night
7. Never Look Back
8. The Coldest Heart
9. Anomalie
10. Alone Together
Nordic Gothic (2024)
Datum vydání: Pátek, 11. října 2024
Vydavatel: Century Media
Stopáž: 48:54
Takhle, pokud člověk vyrůstal na hudbě SENTENCED, AMORPHIS, POISONBLACK, POETS OF THE FALL a dalších a Mikaela Stanneho měl vždy mezi top 10 nejoblíbenějších vokalistů, je dost složité appealu téhle supergrupy odolat. Vše by usnadnilo, kdyby se psal začátek milénia, to by si člověk tuhle cukrovou vatu černé barvy užil bez výčitek. Jenže ono tam je všechno tak nějak na místě. Melodie jsou medové, klávesy světabolné, riffy chytlavé a Stanneho hlas sametový. Prostě dílo lidí, kteří přesně vědí, co chtějí. Antologie toho nejlepší ze severského ema a gotiky se zuby tak akorát obroušenými. Pamatuju se dobře, jak jsem se kdysi posmíval fanynkám HIM jen abych se ted lehce dojímal u jejich fotrovské verze. Stáří je pes, ale "Nordic Gothic" prostě ví, kde podrbat šedou kštici. Škoda jen, že album konstantně nedrží temnou vlnu první poloviny a trochu se nám v průběhu rozplývá v těch sošných smutcích.
-bez slovního hodnocení-
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.