Na rovinu přiznávám, že DEVENIAL VERDICT jsem objevil teprve před několika málo dny. Pokud bych měl na stupnici od jedné do deseti hodnotit důležitost tohoto objevu, půjdu po hodně vysokém čísle. To ostatně najdete na samém konci článku. "Blessing Of Despair" se nastěhovalo do útrob mého přehrávače úplnou náhodou, avšak ani po týdnu ho ne a ne opustit. Další poslechy mě ještě čekají, přesto už teď mohu v klidu konstatovat, že nenápadné finské kvarteto nahrálo desku, která bude okupovat přední pozice mého letošního bilančního žebříčku.

Co je na "Blessing Of Despair" tak výjimečného? Výběr těch nejlepších surovin a jejich citlivé, nenucené a přitom velmi důmyslné zpracování. A kam DEVENIAL VERDICT vyrazili za inspirací? Na prvním místě určitě do Aucklandu, kde sídlí autoři letošního alba roku, tedy ULCERATE. Není to však o tom, že Finové jdou podobnou cestou jako třeba AD NAUSEAM a distribuují jeden uskřípnutý riff za druhým nebo pracují výhradně s chladnou, odlidštěnou atmosférou (teď mluvím hlavně o období "The Destroyers Of All"). Cožpak o to, disonantních prvků tu je dostatek, nicméně slouží spíše jako důležité koření, než jako základní stavební kámen. Navíc nejsou kdovíjak vyhrocené, svou "mírnější" povahou vystihují zejména pozdní tvorbu ULCERATE, konkrétně od "Stare Into Death And Be Still" výše. Črty nervních kytar jsou nárazové, DEVENIAL VERDICT u nich moc dlouho nesetrvávají a jejich železitou pachuť okamžitě neutralizují posluchačsky příjemnějšími sekvencemi. A pokud náhodou zůstanou v sevření disonantních ploch trochu déle, jako se děje například v až "saint-meratovsky" natlakovaných pasážích titulní skladby, okamžitě to vyváží citlivou instrumentálkou "Shunned Wander".

Pokud disponujete alespoň chvalitebnou znalostí aktuální novinky ULCERATE, "Cutting The Throat Of God", dobře víte, že na ni ULCERATE hodně pracují s emocemi, atmosférou i melodiemi. DEVENIAL VERDICT jsou v tomto úplně jinými extremisty a jdou ve všech ohledech mnohem, ale mnohem dále. Tady už to srovnání s novozélandskou ikonou experimentálního death metalu musíme hodně rychle opustit a vydat se směrem k jiným přirovnáním, konkrétně mě napadají zejména DYSGNOSTIC a OMNIVORTEX. Obě tyto kapely si rovněž hrají s disonancemi, ale současně jsou poměrně dost melodické a rády sklouzávají do tech/prog metalových vod. Jejich produkce je však více vyrovnaná, nepřecházejí mezi takovými extrémy jako DEVENIAL VERDICT, kteří jednou zběsile tlačí na pilu a za pár vteřin z ničeho nic melodicky doslova explodují (famózní "Moon-Starved", "Solus", druhá polovina "I Have Become The Sun"…). Ty melodie jsou bohaté, vzletné a ohromně chytlavé, a co je snad ještě více důležité, je z nich cítit vysoké skladatelské IQ. Očekávejte sofistikovanou práci, nikoli medové motivy z alb, které se na obalu pyšní rytířem s obřím mečem, jenž sedlaje jednorožce velí ostrým falzetem do útoku.

Ovšem nejen melodiemi a hravým progovým feelingem jest člověk živ. Finové nevydrží stát na místě a čas od času se věnují i nasupeným tech-deathmetalovým hrátkám. Člověk si chtě nechtě musí vzpomenout na Poláky DECAPITATED. Naopak v hrubějších "groovy" pasážích (zběsilá jízda po struhadle jménem "Garden Of Eyes") se mi zase vybaví REPLICANT. Počínání výtečných Američanů mi připomene i nervní, neposedná položka "Cold Lantern" disponující i ostřejšími, chladnými plochami pro změnu evokujícími počínání GORGUTS.

Překvapení letošního roku hledejme ve Finsku. DEVENIAL VERDICT natočili vysoce inteligentní sbírku, která uspokojí příznivce disonancí, technicko-progresivního přístupu i opulentních melodií. "Blessing Of Despair" s lehkostí přechází mezi žánry i náladami, jednou je progově vyklidněná, pak temně-melancholická a nakonec zuřivá a nespoutaná. Disonantní death metal s lidskou tváří a srdcem přímo na dlani.