Gothic metal nezažívá nejlepší období. Staré skupiny postupně mizí. Nových je poskrovnu a není snadné je v metalovém undergroundu odhalit. Občas se ale objeví záblesk v podobě návratu některých ošlehaných pardálů. Za zmínku stojí letošní návrat TRAIL OF TEARS, byť prozatím jen v podobě EP. Něco se snad děje u Švédů BESEECH. Není vše beznadějné, je však třeba hledat v širším okruhu. Nutno se vydat i na jih od Alp. Itálie není jen LACUNA COIL, která naštěstí stále funguje a ještě letos by měla nové album vydat. Itálie je i celkem pestrá scéna a v kontextu tohoto textu tam svého času fungovala kapela TYSTNADEN.

Kapela vznikla s přelomem tisíciletí. Inspirovali se žánrem nejvíce ovlivněným severskými zachmuřenci počínaje THEATRE OF TRAGEDY. Ostatně o vlivu severské scény svědčí i samotné jméno kapely ve švédštině a v překladu znamená ticho (je to mimochodem i původní jméno filmu od Bergmana, to by mohl ocenit J.Rose). Byl tam i vliv už v té době slavnějších LACUNA COIL. Hledali inspiraci, inkorporovali prvky, pojímali cizí nápady a snažili se v tom najít svou vlastní tvář. Byla to kráska a zvíře. Byla to elektronika. Byly to i deathově ostré riffy. Byla to doba hledání, která trvala něco přes dekádu a nakonec bohužel skončila předčasně. Ještě nějakou dobu po vydání „Anima“ ve dvanáctém roce fungovali, ale nakonec přišlo postupné utlumení. Naštěstí utlumení neprobíhalo v osobě hlavního skladatele a kytaristy Cesara Codispotiho, který i během pandemického období dával dohromady své nápady pro pokračování předchozích děl.

Loni se probudili a navázali na své kořeny. Doba hledání je však už pryč, nyní již taťkové a mamky v letech mají jasno. Čas na experimenty patří minulosti. Možná aktivně nehráli se svou domovskou kapelou, ale nástroje určitě neležely na půdách pod vrstvou prachu. Ze své původní sestavy zůstali tři, což je stále nadpoloviční počet. Kromě kapelníka a bubeníka i zpěvačka Laura De Luca. Hudba je moderní, svižná, postavená na poctivé kytarové práci. Je emotivní, nicméně označení gothic metal je už poněkud zavádějící a odkazuje spíš na kořeny než na aktuální styl. Střídají se akustické kytary s těžkými, hutnými riffy (ostatně kytaristka Giulia Coletti vzešla původně z thrash/deathových kapel). Časté jsou i pasáže, kdy kytary jdou zcela do pozadí a zpěvačka to táhne jen za doprovodu rytmické sekce. To jsou možná i nejzajímavější momenty a není jich poskrovnu, protože…

…protože Laura De Luca má v hrdle dynamit. Je-li tato kapela něčím výrazná, tak je to tato paní. Při poslechu staršího alba „In Our Eye“ to ani tak nevynikne. Tam ještě kombinovali mnoho různých vlivů včetně extrémních vokálů. V současnosti si vystačí už jen s jediným hlasem. Jestli těch deset let, kdy byla Laura mimo dění v kapele, poctivě pracovala na intenzitě svého hlasu nebo se jen vypracovala přes řvaní na děti (italská rodina…), nebudu spekulovat. Každopádně se v hudbě TYSTNADEN snoubí dva prvky. Jedním je její silný hlas a druhý je podřízení se jejímu hlasu. Vědomi si této své přednosti ji upřednostňují v komponování i zvukově. Nejde jen o hlasité hulákání, Laura s hlasem pracuje ve všech rovinách - v tichých emotivních pasážích i v rytmickém frázování, ale když se do toho opravdu opře, je radost poslouchat. Tímto podřízením se hlavnímu vokálu se TYSTNADEN odlišují od jiných spolků. Mohou si to dovolit, hudebně zas tak odlišní nejsou, je to jiný přístup, zajímavý a neokoukaný. Pokud vám snad tato paní nebude znít libě do ucha, klidně si z finálního hodnocení odečtěte dva až tři body. Gothic metal nezažívá nejlepší období, už ani ty staré kapely, které se po letech znovu daly dohromady, jej vlastně nehrají. V případě TYSTNADEN je to však vývoj dobrým směrem.