Že by další kapela, popálená od plamene progresivity, chladící se ve starých dobrých jistotách? Kreatorovská výzva fanouškům nesla jméno Endorama a přeze všechny mouchy to bylo album odvážné, samorostlé a hodné následovníka. Jenže od Milleho družiny se holt čekal spíš ten trash metal, nežli velezvláštní klon hodně přibroušené gotiky. A tak se německá legenda svým novým počinem ubírá zase zpátky, až někam k parádnímu záseku Renewal a ještě hloub do přediva času. Zásluhu na náhlém obratu (znovu)trashového komba má rozhodně odchod „náročného“ kytaristy Tommy Vetterliho. Předák Mille Petrozza nejednou zmiňoval, kolik impulzů dává kapele tahle mozkovna načichnutá jinakými vlivy. Jenže Tommy je minulostí a místo něj drhne struny jistý Sami Yli Sirniö. Nemá cenu tvrdit, že je to typický metalový destruktor, který se podílí tak leda na hutnějších kytarových stěnách – to absolutně ne. Nový sekerník si naopak libuje v melodických sólech a vyhrávkách, které často vsouvá i do nejtužších řežeb. Jeho práci ihned pocítíte a je to právě on, kdo propůjčuje mnoha starokabátnickým nářezům punc novoty a svěžesti. Jenže zkrátka nemá ten vliv, co Vetterli...

Otěže hudby totiž tentokrát svírá Mille pevně a jistě. Zapomenuty budiž časy novotaření a experimentů. V některých momentech sice může zaznít ozvěna Endoramy (zasněné entreé kousku Servant In Heaven - King In Hell), ale povětšinou se duní hezky postaru. Nemůžete přehlédnout staré dobré šlapačky, začínající učebnicovým roštováním veškerých instrumentů a následným Ventorovým bum – čvacht úprkem (skvělá palba All Of The Same Blood), nelze cudně odolávat ani zatraceně nabroušeným a zasekávaným riffům valivých flákot s dvojkopákovým plošným bombardováním (ďábelsky nakopnutá Violent Revolution). V pozvolných tempech si to štráduje hned několik skladeb a právě ty jasně dokumentují, kterak si Mille a Sami notují. Stoprocentně funkční skloubení hutné kytarové linky a spousty titěrných i větších motivů dodává vášnivě vycucávanému trashi zase mízu (zde mi dovolte vypíchnout parádní zásek Ghetto War se svištivým kytarovým efektem v refrénu). A aby jí nebylo málo, disponuje novinka ještě jednou chválihodnou mutací – skladby totiž nejsou v žádném případě jednolité a slepě předurčené. Nejednou si Mille a spol. pohrají s tempy a oblaží náročné ucho i nějakým tím zvratem...

Obával jsem se doslovných citací Darkmoorovy recenze na Destruction, nakonce jsem jim ale vzdálen. Kreator jsou, pravda, také trochu nostalgičtí, ale nesnaží se příliš vyžírat svojí spižírnu. Violent Revolution je rozhodně více brutální, než revoluční, rozhodně stojí blíž éře před Renewalem, nežli modernímu hájenství Endoramy. Nebude asi mnoho těch, kteří budou Kreator odsuzovovat za znovuuchopené kopyto. Ale přece mi to nedá – minulé album bylo výzvou a neprošlápnutou cestou, aktuální fošna se však více méně vrací k prošlapaným pěšinám.