IMPERIA založila Helena Iren Michaelsen po odchodu z TRAIL OF TEARS (krátce po vydání výborného alba „Profoundemonium“) a po přestěhování se do Holandska, respektive po krátkém angažmá v kapele SAHARA DUST, která se posléze přejmenovala na EPICA (to už se Simone Simons za mikrofonem). Na přelomu tisíciletí podobných kapel bylo mnoho. Hudebně se pohybovaly někde na pomezí atmosférického gotického metalu (reprezentovaným zmíněnými TRAIL OF TEARS, TRISTANIA, THEATRE OF TRAGEDY a dalšími převážně severskými uskupeními) a finskými melodiky NIGHTWISH, v té době si teprve zlehka pohrávajícími s orchestrálními aranžemi. NIGHTWISH však scénu ovlivnili natolik silně, že mnohé do té doby zajímavé doom/gothic kapely otočily kormidlem (třeba takoví WITHIN TEMPTATION). Nově vzniklá IMPERIA naskočila na čerstvý vítr vanoucí právě od tisíce jezer. IMPERIA však byla jen jednou z mnoha a ze svého žánru nijak nevybočovala. Přiznávám, že svým debutem „The Ancient Dance of Qetesh“ mě tato kapela nezaujala a její další působení jsem sledoval jen z povzdáli. 

„Dark Paradise“ je již sedmé album. Začíná se nadějně za zvuku elektroniky kombinované s hutnými rify. Přístup, který evokuje experimentální období THEATRE OF TRAGEDY z přelomu tisíciletí. Svižná, povedená melodie pak se skladbou „Better Place“, vydané o něco dříve jako singl, nastaví laťku nové desky zajímavě vysoko. Poslech „Better Place“ nakonec vedl k rozhodnutí, že si tato kapela po mnoha letech na scéně a v takřka nezměněné sestavě zaslouží samostatný text. Bohužel hned následující „Reach My Tears“, která si naopak hraje s folkovými vlivy, což IMPERIA občas dělává, už v sobě moc kouzla nemá. Ze slibného začátku se postupně sklouzne do dobře odvedené rutiny. Tu přeruší až pomalá, hutná „The Tree Of Life“, která je doom/gothic metalovým příspěvkem na aktuálním albu. I přes pomalý rytmus je to skladba, která přinutí pozvednout obočí z dřímoty, která se už začíná dostavovat.

„Soldiers of Hell“ si hrají s proměnlivou netradiční rytmikou a kombinací vícero žánrů, jenže to nějak nedrží pohromadě a je patrné, že jednotlivé elementy jsou drženy pohromadě spíš násilím než hudební symbiózou. Závěr alba patří dvěma baladám, které jsou však nudné a zcela bez nápadu. Helena Iren Michaelsen má silný hlas, možná jeden z nejsilnějších ve svém žánrovém rybníku. Když se do toho pořádně opře, svou intenzitou dokáže bořit stěny, nicméně vykreslení jemných niterných emocí není úplně její specialita. To jí úplně nesedí. V „The Tree Of Life“ se vykreslení ponuré atmosféry vyvedlo mnohem lépe i za použití agresivnějších poloh vokálu. Celkově se tak na albu najdou dvě tři zajímavé skladby. Přestože je „Dark Paradise“ lepší než mnozí jeho předchůdci, žánrový průměr příliš nepřevyšuje.