Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Poslední (?) a také zřejmě nejalternativnější deska GRIDE. Poté, co v roce 2019 opustili Čerta všichni spoluhráči, k sobě přitáhl Honzu Kapáka ze studia Hellsound a jednoho ze zákládajících členů Davida a s nimi GRIDE obnovil. Všichni byli zvědaví, zdali po tak radikální změně mohou GRIDE navázat na skvělé desky z minulosti. Díky splitku se SKIPLIFE jednoznačně dokázali, že to možné je. Na novince GRIDE často uhýbají ze zajetých kolejí, co se žánru týče, ale neslevují z jakosti. Album poslouchám už řadu měsíců, protože jsem ho měl k dispozici i před vydáním, a musím konstatovat, že se mi zatím nepřeposlouchalo. Je to i díky tomu, jak široce na „Vyzobat“ otevřeli svoji náruč. Nejde říci, že by šlo o jediný výkyv kapely tímto směrem. Mojí nejoblíbenější částí diskografie zůstává splitko s THEMA 11, na kterém naprosto skvělým způsobem GRIDE coverovali „Žiletky“ od alternativní legendy zvané PSÍ VOJÁCI.
A pokud mluvím o stylových odbočkách, tak zdaleka nemyslím jen skladbu „Paholaiset“, ve které Čert ukecal část své rodiny k experimentu, který by šlo popsat jako balkánská dechna meets grindcore škopky. V tomto ohledu nemohu samozřejmě zapomenout ani na skladbu „Prokofiev“, která se omezuje jen na bicí a klavír, který zpracovává útržky z klavírní sonáty č. 3 od Sergeje Prokofjeva. Je to hodně o náladách a hudebních postupech, které se používají napříč albem. Například hned první „Jistota“, kterou uvádí Rudolf Hrušínský ve své kultovní roli pana Kopfrkingla. Tahle špinavá dvouminutovka je doplněná o zvuk hostujícím Amákem ovládaného thereminu a má tak apokalyptickou atmosféru jako snad nic v historii kapely. A takových příkladů bychom mohli najít více.
Páteř desky se drží grindcorové střelby, která si jde, jako téměř vždy u GRIDE, vlastní cestou, a to jak hudebně a textově, tak zvukově. Oproti splitku se SKIPLIFE je znát, že se nahrávalo jinde. Konkrétně ve studiu Golden Hive, což může trochu překvapit, když máte v sestavě osobu vlastnící renomované nahrávací studio. Nicméně pro účely této nahrávky všechno funguje znamenitě. Zvuk je široký, čitelný a šťavnatější než na SKIPLIFE splitku. Podařilo se docílit i dvou většinou se vylučujících se atributů. Tím myslím srozumitelnost a čitelnost na jedné straně a fakt, že deska nezní sterilně a příliš čistě na straně druhé. Je také velmi patrné, že měl Čert dominantní postavení. Bicí jdou přímo do ksichtu a po většinu času jsou to právě bubny, které zprostředkovávají většinu tlaku. Často na úkor lehce potlačených kytar.
„Vyzobat“ jako celek funguje skvěle. Ctí hudební minulost kapely a současně se nebojí otevírat nové dveře. Skladby mají již tradičně kousané texty, do kterých se krom sociálně kritických témat prolínají i Čertovy pěstitelské zájmy. Nezbývá tedy nic jiného, než jen zamáčknout slzu, že bude trochu složitější aktuální materiál někdy slyšet živě díky tomu, že poslední sestava kapely neprokázala dlouhou trvanlivost. Je tedy otázkou, jestli současný stav kolem kapely znamená onu „Jistotu“, o které je první skladba, nebo GRIDE najdou cestu ke světlu.
Jakýsi prequel k minulému albu hezky rozvíjí dřívější hudební koncept. Je to ještě víc OPETH než debut a nejsem si jist, zda je to tak dobře. Ale hudba je to po všech stránkách bravurně udělaná, takže se to poslouchá samo.
Ano, je to tak. Američané oproti předchůdci zas tolik nového nepřinášejí, ale dá se říct, že se jim podařilo stabilizovat současnou moderně metalovou polohu a že se v ní cítí dobře. Skladby z novinky zní svěže, mají podařené melodické linky i odpich.
Moderní metal je proměnlivý, technický, melodický a košatý, tak už to prostě je a netřeba se tomu bránit. Ukazují to současní RIVERS OF NIHIL a teď i FALLUJAH. I těm to šlape velmi slušně. Přestože se nic převratného neděje, album jako celek funguje.
Spýtajme sa spolu s Marie Kondo: „Prinášajú nám KGatLW radosť?“ Odpoveď je aj na 27. doske jasné áno. Jemné orchestrálne aranže (odkaz na „Paper Mâché...“?) prekryjú istú schématickosť, ktorá sa pri tempe dve dosky ročne zákonite vkráda. Hudobný dopamín!
Odpověď na otázku, jestli je možné hrát pidlikací progmetal bez toho, aby tam pidlikali kytary. Tento projekt spájí dvě velká basová jména, kterými jsou Steve Di Giorgio a Jeroen Paul Thesseling. Pokud jsi basák, budeš si pravděpodobně uchcávat štěstím.
Melodie umí Španělé složit pěkné, to se musí nechat. Jinak je jejich druhé album, vydané v poměrně rychlém sledu od prvotiny, kolekcí příjemného heavy metalu plně oddaného zvuku 80. let. Deska šlape velmi slušně, byť ke konci už trošku na setrvačník.
Mistři melancholické hudby se ani tentokrát nedokáží či nechtějí vydat mimo svou komfortní zónu. Není to kolekce špatných písní, ale jsou to stále tytéž variace na čtvrt století staré téma. Dejme tomu z úcty ze starým nahrávkám ještě pár poslechů.