„Všechny krásy světa můžem´ vnímat,
všechny krásný knížky si přečíst,
všechny krásný písničky si zpívat,
i když nepadá ten správný list.“
(„Všechny krásy světa“)

Dnešní svět stojí za čím dál větší kulový. Leví nadávají pravým, praví levým, prostřední všem, Rusáci Američanům, Američani Rusákům a sociální sítě to všechno násobí minimálně na druhou. Lže se tak moc, že už i ten, kdo jen krade, má oproti tomu minimální šanci dohrabat se do pekla, a nejfrekventovanější emocí zdá se být nenávist.

Své o tom jistě musí vědět i plzeňská ZNOUZECTNOST, kterou to na jejím nejnovějším albu, na něž jejich nebohý příznivec musel čekat dlouhých deset let, rovněž ovlivnilo, byť si to možná sama ani nebude chtít přiznat. Ale je to tak, a z celkové nálady a z některých textů téhle jinak standardní třičtvrtě hodinu dlouhé nahrávky je to jednoduše velmi cítit.

Vždyť co je to pro trio plzeňských poetů Dému, Goldu a Caineho! Ti i v takových případech nasazují své tradičně – netradiční bigbítové zbraně, v nichž už lze aktuálně někdejší punkový spirit v některých případech jen velmi těžko vystopovat, a věrni svému citu pro jednoduchou, ale údernou písničku, a ještě údernější text otvírají dnešnímu světu nejednu jeho třináctou komnatu, do níž pouští hřejivý sluneční svit. Jinak snad ani ten maximálně naplňující pocit, který posluchačem prostoupí po poslechu kompletního „The End…?“, nelze lépe popsat.       

V téhle sbírce „krásných písniček“ tak lze do nekonečna opakovaně listovat a těšit se tím, jak je ZNOUZECTNOST znovu originální, i když při tom nejde o žádné zásadní umění. Můžete si s ní vlévat novou krev do unavených žil („Všechny krásy světa“, „Ráno bude zase líp“), můžete se, jak už bylo avizováno, nezvykle často zamýšlet nad podstatou dnešních věcí („Spolčení hlupců“, „Všichni proti všem“, „Nechte mě bejt“ nebo „Pochod ignorantů“), ale můžete se také nechat unášet její malebnou poetikou, jak bylo vždy v minulosti dobrým zvykem („Tajemné místo“, „The End“, „My a oni“, „Proudy“). A jako krásnou třešničku na tomhle malebném dortu si dát závěrečnou „Jedeme domů“, která vypadá vlastně jen jako neškodné opěvování toho pocitu, kdy si kapela sbalí na pódiu svá fidlátka a vyráží domů, ale ve skutečnosti je nejen absolutně nejsilnějším kusem na albu, ale zároveň také nenápadně podprahovým sdělením k titulku alba, které se nás podle všeho především ptá, jestli tedy ta ZNOUZECTNOST už opravdu chce končit nebo ne.   

Ale kdeže, co by končila. Na tom nejúplnějším vrcholu se nikdy končit nemá, to je jasná věc, a protože ZNOUZECTNOST na něm po těch předlouhých létech stále ještě neochvějně zůstává – na čemž „The End…?“ zdaleka nic nemění, ba spíše naopak – platí to především pro ni.