O tom, z jakého prostředí belgické scény se HIPPOTRAKTOR zrodili, jsem se zmínil již v článku "HIPPOTRAKTOR - Rozhodně žádné agro". A zajímavým faktem může být to, jak jsem neodhadl hudební potenci kytaristy Sandera Roma, když jsem pochyboval, že se svým projektem L'ITCH něco v dohledné době vydá. Překvapení přišlo záhy v podobě singlu a dokonce oznámení o chystané nové desce. Ale to je trochu jiná story, než kterou je třeba se zabývat u aktuálního díla samotných HIPPOTRAKTOR. Ti totiž na druhém albu dál rozvinuli a doladili svůj postmetalový styl z debutu "Meridian" a musím přiznat, že v první chvíli i jakoby nenaplnili moje očekávání, která jsem do nové desky vkládal. Ale to se nakonec ukázalo hlavně jako můj osobní problém a potvrdilo fakt, že přistupovat k nějakému albu zaujatě s pocitem, že to prostě musí být super, je jako nasadit si klapky na uši. I to je důvod, proč jsem sepsání recenze odložil a dal tomu náležitý čas. A čas mi nakonec ukázal, že "Stasis" je albem až přeplněným výbornou hudbou, která zřejmě jen potřebuje náležitě strávit.

Pokud bychom chtěli hned na úvod srovnávat s debutem, pak zásadním faktem je, že se HIPPOTRAKTOR asi definitivně odtrhli od svého rodiště v podobě skupiny PSYCHONAUT. Producent a kytarista Chiaran Verheyden a zpěvák Stefan De Graef svou novou skupinu nasměrovali do mnohem vlídnějšího metalového prostředí a pomyslně přestřihli pupeční šňůru především s vlivy retra a psychedelie. "Stasis" je tak albem plně se snažícím jít moderní cestou progresivního post metalu a přestože se logicky nevyhýbá ani využívání lety osvědčených postupů, jeho zpracování rezonuje v současné vlně silných, dynamicky výrazných produkcí.

A když kolega Dalas zaznamenal jistý odklon od postmetalové tváře k větší progresi, pak se s tímto faktem dá těžko polemizovat. Vlivy Britů TESSERACT ale nejsou tím, co bych v jejich hudbě přehnaně slyšel. A byť se občasně, především v djentově laděných pasážích, dá skutečně s TESSERACT srovnávat, to nosné a zásadní co "Stasis" přináší třeba právě v titulní skladbě mi ve své mnohem barevnější, vrstevnatě nahuštěné a občas řekněme až artové rovině evokuje komplikovanou ladnost a formální uhlazenost jiné veličiny prog scény, a to Stapsových THE OCEAN. Myšleno té pozdější tváře hrající si více s aranžemi a formou, než s vlastním hudebním obsahem. To ale naštěstí Belgičanům nehrozí. Jejich hudba sice po formální stránce získala nablýskanou estetiku vymazlené produkce, Verheyden se v tomto stal evidentně mistrem, ale neztratila nic na silném skladatelském obsahu, který tak upoutával na debutu "Meridian".

Jestliže se v souvislosti s debutem muselo mluvit o pestrosti, "Stasis" si s ním v tomto ohledu v ničem nezadá. Takže hned na úvod v razantní "Descent" jako by se reinkarnovaly ostré vzorce, které byly na první desce často přirovnávány k MESHUGGAH. Trhavé djentové riffy tuhle sílu skutečně mají, ale velmi rychle se transformují do mnohem komplexnější formy a nastupuje známá vláčná melodika, která klouže nad hravými rytmy a nastoluje specifickou postmetalovou atmosféru. A pak následuje výlet do progresivní variability v kontrastně bující "Echoes", skladbě plné tempových zvratů a polyrytmických struktur. Zde je asi jediný okamžik, kdy jsem si vzpomněl na debut a jeho občasné výlety do psychedelií načichlých preludií. I když třeba v "The Indifferent Human Eye" se podobných náznaků také dočkáme.

Klipovka "Silver Tongue" silně evokuje zmíněné THE OCEAN a to v kombinaci jemné rockové progrese s výbuchy divoké útočnosti a s přispěním silných melodických linek je to opět skladba plná kontrastů. Ohledně THE OCEAN jsme zde kdesi hlouběji v jejich minulosti a rozvíjí se podobně barevné a mnohotvárné divadlo jako například na albu "Precambrian". Spolu s podobně vedenými "Renegade" a "The Indifferent Human Eye" se tak zřejmě jedná o to nejlepší na albu. Je zde totiž jak náladové hraní si s melodiemi, uvolněné rozvíjení motivů, tak ostré válcování a gradace rezonující nad neposedně poskakující rytmikou. Je to intenzivní tlak na posluchače, jenž je umocněn i promyšlenou hrou s vokály, které od rozechvěle melodické polohy jdou až do protipólu drsného řevu. Ale to pro HIPPOTRAKTOR charakteristické jsou vrstvené chorály, které vytváří onu silovou mlhu tlačící se do popředí a nasazující skladbám rozechvěle rezonující vyznění. To ostatně skupina využívala i na debutu, zde jen dotáhla do ještě působivější polohy.

Ale sílu skupina neztrácí ani na titulní "Stasis", která je možná nejvíce ovlivněna syntetickými zvukovými vrstvami, které na albu odvádí onu černou práci v pozadí. Naplňují prostor a zhutňují celkový dojem. Často jen nesměle přizvukují, ale někde i ladně doplňují náladové jemné linky, které třeba v "Renegade" jsou dost podstatným prvkem. I díky této místy snad až přehuštěnosti hudebního prostoru je album trochu hůře stravitelné. Stále se prostě něco děje, když ne v rytmické sekci, tak v kytarových riffech či melodiích, vokálních vlnách nebo ve vrstvených strukturách. Ale o co složitěji jsem se do této hudby dostával, o to mnohotvárnější a stále neoposlouchaná se mi zdá po opravdu důkladném prozkoumání. A co jiného to může znamenat, než důkaz kvality.