Nesmírnou výhodou stylové škatulky s přívlastkem „post“ je její neuchopitelnost. Vlastně se do ní toho vejde poměrně dost na to, aby to jako celek příliš nedávalo nějakého valného smyslu. V podobném duchu se totiž odvíjí i žánrové zařazení (nejen) pátého alba chicagských REZN. Ti sami sebe, resp. spíše internetové zdroje sice označují jako „psychedelic doom/stoner metal“, ale právě takovýmto vymezením se otevírá široký prostor pro velmi volnou interpretaci.

Pochopitelně je to ve výsledku úplně jedno. Svojí úvahou jsem jen chtěl říct, že tato americká parta je nevázaný žánrový chameleon, který si z více přihrádek bere to své, aby se pak pokusil přijít s něčím pokud možno co nejoriginálnějším. A vlastně se to i celkem slušně daří. Povětšinou pomalejší kompozice dokáží rozehrát velmi specifický festival nálad. Ona psychedelie zde funguje především jako funkční synergie emotivního vokálu a pestrých kytarových riffů. Emoce zde nejsou nikterak šponované. Zpěv Roba McWilliamse dokáže i ve vypjatějších momentech zůstat ušetřen patosu, aniž by musel slevit ze své naléhavosti. Spíše se jedná o emoce bublající těsně pod povrchem a postupně se deroucí na povrch.

Nějaké typické post-metalové katarze zde však nehledejte, i přestože nahrávka své vrcholné momenty ráda předvede. Jistou gradací nabídne například skladba „Bleak Patterns“, jež po krátkém poloakustickém úvodu nasadí těžké kytarové riffy a jeden melodický motiv pak postupně bobtná až do samotného finále. Následující „Collapse“ aplikuje stejný základní mustr, s tím dovětkem, že ona „riffující“ část je zde ještě drtivější. To ve fungující souhře se zasněnými vokály dává velmi třaskavou směs.

REZN bych osobně neřadil mezi spolky vyznávající repetitivní motivy, písně na „Burden“ však rozhodně nesázejí na přehnanou variabilitu. Prakticky každá si hned úvodem stanoví svojí ústřední linku a tu především různě modifikuje, či nabaluje, než že by se jí snažila nahradit jinou. Že i v takovéto konfiguraci dokáží vznikat pestrým děním vyzdobené skladby, dokazují Američané i díky kompozicím jako „Soft Prey“. Její atmosféru tentokrát nebudují hutná kytarová kila, ale jemnější motivy a vzletný zpěv McWilliamse, který se zde pouští do rozsáhlejších emotivnějších projevů. Píseň, která se z konceptu trochu vymyká a přesto dokonale vyšperkuje jeho lehce zasněnou atmosféru.

Překvapivým faktem je poměrně skromná stopáž, což pro takto koncipované nahrávky není zrovna pravidlem. Na druhou stranu jsou REZN poměrně agilní skupinou a „Burden“ vychází prakticky po roce od předchůdce „Solace“. I navzdory tomu po odeznění závěrečné stoner jízdy „Chasm“ nepřichází pocit nějakého utnutí v nesprávný moment. Těch o něco málo více než 30 minut je velmi dobře vyladěno v celek, který má své vrcholné momenty citlivě rozdělené po celé hrací ploše.