EVERGREY se vyšvihli z göteborské scény na přelomu tisíciletí se svou nadčasovou deskou „In Search Of Truth“. Už od svých počátků byla jejich hudba energická, postavená na ostrých rifech, na teskných melodiích vykreslujících chmurné emoce a na instrumentální preciznosti a progresivních prvcích. Tato idea byla na „In Search Of Truth“ dotažená takřka k dokonalosti i díky hitovým refrénům a povedeným melodiím. Jenže pánové neusnuli na zvadlých růžích a po dvou letech dodali neméně působivé dílo „Recreation Day“ a krátce na to „The Inner Circle“.

EVERGREY se nicméně mohou honosit titulem kapely, která za tři dekády existence nevydala špatné album; přinejhorším mírné zakolísání. Na svém dalším zlatém zářezu „The Inner Circle“ už byl patrný ústup z emotivních, depresivních emocí ve prospěch přímočařejšího power metalu. Bylo znát, že v období alb „Torn“ a „Glorious Collision“ se trochu hledali. Své v tom určitě sehrály i personální změny, a především poslední zmíněné album už vyvolávalo obavy, že ta nádherná severská powermetalová sebetrýzeň bude pomalu uvadat. Ale nestalo se.

Před deseti lety vydali „Hymns For The Broken“, do kapely se vrátil bubeník Jonas Ekdahl a především kytarista Henrik Danhage a v obnovené, ve své nejsilnější, sestavě se srovnali do starých dobrých kolejí. Vrátili se k tomu, co uměli nejlépe a co asi umí jen EVERGREY. Na „The Storm Within“ už bylo vše jako při starém, opět to byla skvělá deska, nabitá emocemi a povedenými melodiemi. Následná alba, která nevím proč přísnému recenznímu řízení místního sdružení unikla, z nasazené laťky nijak neslevila.

A jací jsou EVERGREY v roce 2024? Ale no tak, přece po tak dlouhé době nečekáme výrazné změny. Jsou stejní, jenže v jejich případě je to pozitivum. Neuhnuli ze své vytyčené cesty, ale především neklesli ze své kdysi dávno vysoko nastavené úrovně kvality. Uslyšíme již použité postupy a fígle, jenže ono to stále funguje. Jak je to možné? Nevím. Nepochybně v tom hraje roli zcela unikátní vokál kapelníkův, který dokáže dostat ponuré emoce i do úderné metalové skladby. A pak i onen elixír jejich hudby, který obsahuje správný poměr utrápenosti, metalové agrese i chytlavých refrénů. Přesně tak i deska začne. „Falling From the Sun“ je esencí této kapely (či stokrát vyluhovaný čaj?). Rifová dravost, rychlý rytmus, energie, chytlavý refrén, a přesto má v sobě úzkostnou atmosféru. V tomto duchu pokračuje i celé album. „Theories Of Emptiness“ má však více zapamatovatelných momentů a „jen dobrý pocit“ z poslechu není jediným pozitivem. Podobné charisma jako úvodní skladba mají i další zářezy, „Misfortune“, „To Become Someone Else“ nebo další singl „Say“. Na videu k „Say“ se uctivě rozloučí Jonas Ekdahl, který už zase z kapely odchází. Baladickou „Ghost Of My Hero“ bych mezi klenoty nepočítal, na to je až příliš prvoplánová. Zato taková „One Heart“ se svým podařeným sborovým refrénem vyvolává příjemné mrazení, které je reminiscence zážitků z období přelomového alba „In Search Of Truth“. Rozháraná „Cold Dreams“ sází na změny tempa, kontrasty ostrých rifů a harmonických sól, agresivního řevu hostujícího Jonase Renksa a uhlazeného zpěvu kapelníka doprovázeného, jak už je v poslední době zvykem, i jeho dcerou. Ano, EVERGREY se nezměnili, ale ono je to dobře. „Theories Of Emptiness“ je výborné album, kráčející po již prošlapané cestě.