Před sedmnácti lety vydali kdysi slovutní Neurotic Records album "Of Fracture And Failure" od jakýchsi Novozélanďanů ULCERATE. Od záhadného stříbrného kotoučku se nedalo čekat málo, neb holandský label tou dobou držel ve stáji skutečně exkluzivní plnokrevníky, jako byli SPAWN OF POSSESSION, SICKENING HORROR nebo PSYCROPTIC. I přesto jsme tenkrát ještě netušili, že se právě zrodil naprosto výjimečný jev, fenomén, který jednou bude určovat trendy nejen v rámci technického death metalu, ale bude ovlivňovat celé zástupy kapel napříč žánry. Stejně tak jsme nevěděli, jak široký záběr bude mít jejich posluchačská obec a že ve slušivém svrchníku s logem ULCERATE nebudeme potkávat jen učené death metalisty s kalkulačkou a matematickými tabulkami v ruce, ale i zaťaté příznivce progresivního rocku, obrýlené milovníky nejrůznějších post-metalových záležitostí nebo zavilé black metalisty, kteří kdysi poslouchali DIMMU BORGIR a historky o umění GORGUTS slyšeli maximálně tak od strejdy z vyprávění před spaním.

Od každého nového alba z dílny zázraku z Aucklandu očekáváme dva základní atributy, přičemž prvním je kvalita a druhým progres. Oba dva body se (samozřejmě) podařilo s přehledem splnit i tentokrát. Jako vždycky jsme si na novou desku museli počkat, tentokrát čtyři roky, což je v případě ULCERATE vyšší standard. Inu luxusní zboží se do krámu také nezaváží každý druhý den. Kdykoli tahle sestava vydává sbírku, cítíme ve vzduchu obrovská očekávání, hned při prvním poslechu se nás zmocňuje nadšení a náš jazyk tak nějak automaticky pronáší formulace o albu roku. Ovšem abychom tvorbu novozélandské trojice dostatečně ocenili, musíme těch poslechů absolvovat mnohem, mnohem více. Je to jako hledat skryté zbraně v nějaké staré 3D střílečce, raketomet, dvouhlavou brokovnici nebo shrinker vám programátor také nepostaví do cesty hned v prvním levelu, musíte se k nim probojovat, proklestit si k nim cestu přes nejrůznější nástrahy a nebo je objevit na místech, kde byste je čekali jen těžko.

Předchozí album "Stare Into Death And Be Still" (2020) posunulo ULCERATE směrem k "přístupnějším" polohám, studené srdce kapely začalo trochu roztávat a nehostinné disonantní obrysy najednou působily lidštějším dojmem. Nebylo to ale úplné překvapení, neboť kořeny toho směrování šly vytrasovat už na "Shrines Of Paralysis", jakkoli je tato sbírka divoká a nespoutaná. Tento progres pokračuje i na "Cutting The Throat Of God", když ULCERATE ubírají plyn a místo hrubějších pracovních nástrojů berou do ruky jemná rydla, měkké štětce a začínají pracovat na konturách hravé a do nejmenšího detailu vyladěné scenérie. Zprvu jsem si říkal, že mi chybí ona násilnost předchozích desek, že mi chybí surovost, odlidštěnost a za nehty zalézající chlad. Tohle všechno však naše trojice vizionářů dokázala vyvážit jinými trumfy, třeba prací s atmosférou, soustředěností na detail, důrazem na ještě komplexnější propracovanost a současně i srozumitelnost. Však jsem to již zmínil výše - jedním ze základních atributů tvorby ULCERATE je progres. Jen ty nejskalnější z nás by bavilo poslouchat pátou variaci na "Everything Is Fire".

Na "Cutting The Throat Of God" se kdysi neprostupný olověný příkrov mraků začíná výrazně rozestupovat a často dokonce propustí nějaký ten sluneční paprsek. Melodické vsuvky jsou zde cítit mnohem zásadněji, někdy sice probleskují jen na pozadí, ale mnohem častěji se zjeví v plné nahotě přímo před vámi. Nejvíce je to cítit v titulní položce, kde již hovoříme o tutových chytlavých motivech, ale současně je jen těžko můžeme charakterizovat jako levné nebo prvoplánové. Konsonantní prvky se vynořují v klidnějších pasážích, kde často narážejí na ty disonantní a zapředávají s nimi dlouhé konstruktivní dialogy často až intimního / meditativního charakteru. Ukázkovým příkladem je druhá polovina "The Dawn Is Hollow", kde se v centru pódia rozehrává křehká emocionální hra, zatímco na pozadí bouří lávová řeka - nejprve se divoce vzdouvá a vzpíná, o pár chvil později se však jako mávnutím kouzelného proutku uklidňuje a znovu se navrací do svého původního koryta. Kapely, které zatím netuší, v čem spočívá umění vygradovat skladbu, mohou tuhle pasáž brát jako ukázkovou instruktáž. Tahle položka má stejný význam, jako měla "Dissolved Orders" na "Stare Into Death And Be Still". Je totiž symbolem změny. Přináší do tvorby Novozélanďanů emoce, které při poslechu jejich hudby zažíváme vůbec poprvé. Kdo by to byl řekl, že ULCERATE si budou jednou tykat s melancholií a úspěšně navozovat pocity smutku nebo lítosti.

Jinou cestu, jak skloubit témata "atmosféra" a "melodie" a přitom neslevit se svých standardů ukazují ULCERATE na "To See Death Just Once", kde se v čase 3:20 začne odvíjet příběh, který zatím nemá v jejich diskografii dvojníka. Je to poměrně překvapivá pasáž, která je stylově hozená do regulérního light atmo/melodic blackmetalového spektra. Nečekaný tah, který je však vykonán citlivou rukou a do nálady skladby bez problémů zapadá. Podobný moment v tracklistu už nenajdete, neboť po doznění poslední repetice nikterak složitého riffu se Saint Merat, Hoggard a Kelland vrací zpět ke svým prověřeným recepturám. I aktuální album samozřejmě disponuje vyhrocenými pasážemi, leč ty už nejsou tolik průrazné či hluboké / monstrózní jako na předešlých záznamech. Jejich "uhlazenost" jim však umožňuje výtečně koexistovat se subtilnějšími atmo/melodickými pasážemi, aniž by narušila jejich jemně upředenou strukturu. ULCERATE tak mohou mezi oběma póly (brutalitou a odlehčeností) snadněji přecházet, a nebo je dokonce aplikovat současně bez toho, aby to působilo příliš kontrastně (slyšte "Further Opening The Wounds" nebo "Undying As An Apparition").

Logické pokračování kolekce "Stare Into Death And Be Still". ULCERATE rozvinuli a do detailu rozpracovali potenciál této přelomové desky, když značně ustoupili ze svých chladně-disonantních pozic a naopak vsadili více na emoce a atmosféru. To však neznamená, že kapela ztratila tvář a bez boje se vydala vstříc méně komplikované a lépe stravitelné produkci. Být přemýšlivý totiž neznamená být nerozhodný a stejně tak být subtilní nutně neznamená být slabý. ULCERATE se pohroužili sami do sebe a svoji tvorbu obohatili o introspektivní rozměr. Znovu převlékli kabát, tentokrát je vzdušný, epickou jehlou bohatě vyšívaný a zdobený harmonickými ornamenty, až oči přecházejí. Nad jeho absolutním hodnocením netřeba příliš dlouho váhat.