Kvůli té vší kvalitní muzice, která poslední dobou vychází, a také díky všem těm ochutnávkám v podobě singlů, co nám kapely (většinou na Spotify) předhazují, se mi podařilo dokonale minout fakt, že původně australští THE RUMJACKS mají venku další desku. Ačkoliv i samotná kapela uvádí, že se jedná o EP, já beru "Brass For Gold" spíše jako regulérní album. Přeci jen - osm písní a délka atakující onu pověstnou hranici 25:01, tam už se dají mhouřit oči. A vlastně je to úplně jedno, proč se v dnešní době svazovat předpisy a škatulkami, navíc u takové pohodové, osvobozující hudby.

Na minulé desce "Hestia" debutoval zpěvák Mike Rivkees a už tehdy bylo patrné, že se díky němu celkový sound kapely posouvá do více svěžích vod. Předchozí desky jsou také kvalitní, najdeme tam spoustu parádních písniček, ale přesto to byl víceméně takový ten klasický skočný "irish-folk-punk", zaměnitelný s většinou podobně znějících kapel, jak hudebně, tak textově. S příchodem Mika jakoby skupina pootočila kormidlem a tohoto nastaveného kurzu se drží i na této nahrávce, možná si troufám i říct, že ještě nějakých pár otáček navíc přidala.

Uvedená změna se týká obou tvůrčích složek, jak textů, tak i hudby. Nedočkáte se žádných popěvků o tom, jak se jdeme všichni zpít do němoty někam do pubu nebo legračně-sprosté příhody, kterou prožil místní otrapa Paddy Kilkenny. Většinou se jedná o nekýčovité zamyšlení o vztazích mezi lidmi a jejich osudech. Hudebně je patrné zjednodušení, na nic se nečeká, chytlavé motivy a strhující refrény nabídne kapela posluchačům co nevidět, párkrát zopákneme a jdeme na další písničku. Kromě jednoho songu se pohybuje stopáž jednotlivých skladeb kolem tří minut, celá deska prosviští kolem jak bumerang a jako se tento tradiční nástroj vrací zpět (když ho správně hodíte), tak i "Brass For Gold" vás svou chytlavostí bude přesvědčovat, abyste si jí pustili znovu a znovu...

Připouštím, že někdo může výše zmíněné brát spíš jako negativum, protože ze začátku mohou znít skladby dost podobně, nedějí se tu žádné velké zvraty a změny, ale při opakovaném poslechu se začnou jednotlivé písně formovat a vylézat na povrch z té dosavadní jednolité formy. Zvukově je celá deska dotažena k dokonalosti. U tohoto hudebního stylu to není zas tolik podstatné, určitá syrovost se někdy hodí, ale je to fajn, slyšet dokonale vybalancovanou nahrávku, která umí pohladit po uších.

THE RUMJACKS bez problémů obhajují pozici korunních princů folk-punkové scény ve znamení zeleného čtyřlístku. Dlouhodobé krále DROPKICK MURPHYS asi těžko sesadí, ani se o to určitě nepokouší, ostatně vždyť mezi oběma kapelami jsou přátelské vztahy, Mike Rivkees dokonce zaskakoval za Ala Barra na turné v roce 2022. A je určitě dobré mít na výběr různá pojetí tohoto stylu. U DROPKICK MURPHYS mám vždy dojem, že kapela zve na pořádnou party, kde se to může pořádně semlít, a je tu i riziko toho, že člověk dostane přes držku. S THE RUMJACKS se oproti tomu vydáte na zábavný výlet, kde si u ohně dáte nějaké dobré pití a budete diskutovat, filozofovat a vzpomínat. Každopádně je super, že tu máme další skvělou desku, která posluchače chytne a hned tak nepustí.