Za ta léta na výsluní je o BRUCE DICKINSONovi všeobecně známo, že disponuje naprosto jedinečným hlasovým fondem. Navíc má všech pět pohromadě, což na metalové scéně taktéž nebývá samozřejmostí. Když v roce 1993 opustil IRON MAIDEN, mohl některé pravověrné metalové fanoušky zaskočit následnou sólovou tvorbou, která zpočátku inklinovala spíše k přístupnějšímu rockovému žánru, jejich srdce zpět však získal nejen návratem do Železné panny, ale i poslední trojicí sólovek.

Když už jsme u těch tří alb, za jejichž údernou heavymetalovou produkcí stál kytarista a producent Roy Z., který ruku k dílu přiložil i tentokrát, bylo zajímavé sledovat, jak zněly svěže a moderně, na rozdíl od domácího souboru, který se při produkování svých alb drží mnohem tradičnějšího zvukového balení tak, aby příliš neplašil své věrné konzervy. Pokud k tomu připočteme čím dál větší zálibu Steva Harrise lepit na sebe mnohaminutové eposy se zcela zbytečně natahovanými brnkačkami, zdála se jako nejreálnější možnost, že si Bruce bude chtít napravit chuť a přijde spíše s nějakým tím úderným a zadek nakopávajícím materiálem.

Jak už ale víme, výsledek má nakonec blíž k eposům IRON MAIDEN, než k údernosti předchozích sólových alb. Alespoň tedy co se stopáže skladeb týká, protože jinak tahle svým způsobem koncepční nahrávka bere celkovou atmosféru úplně odjinud. Mnohé naznačily už singly albu předcházející, tedy „Afterglow Of Ragnarok“ a „Rain Of The Graves“, které vyslaly poměrně jasnou zprávu o tom, že Dickinson připravuje potemnělou, epicky rozmáchlou a zvláštní způsobem posmutnělou nahrávku. Do téhle kategorie skladeb pak lze zařadit ještě třeba „Ressurection Men“, která jen drobet klame svou westernovou vyhrávkou, nebo na ostrém klasickém riffu postavenou „Mistress Of Mercy“.

Další skladby se už naštěstí nedrží jen téhle šablony. Máme tu heavy věc „Many Doors To Hell“ s hammondy, hodně klávesovou a nejen stopáží a orientální mezihrou přístupnou „Fingers In The Wounds“, z alba „Book Of Souls“ od IRON MAIDEN vypůjčenou „Eternity Has Failed“ či skvělou akustickou hitovku „Face In The Mirror“, která aspiruje na vrchol alba. Závěr pak opanovaly dvě baladické kompozice - „Shadow Of The Gods“, která se nese v orchestrálních mantinelech všech těch „Dračích slzí“ a v dobrém slova smyslu klidná „Sonata (Immortal Beloved)“. A jak dobře víme, podobné skladby umí Bruce procítit na tisíc procent.

Je skvělé, že jsme hned v úvodu letošního roku mohli prožít aktuální pěveckou formu dvou největších hlasů britské nové vlny heavy metalu, tedy Bruce Dickinsona a Roba Halforda. Dobrá zpráva je, že oba ještě tvoří, a minimálně ve studiu jsou stále schopni předvést strhující výkony. A ač na někoho může Bruceho sólovka svou zvláštní melancholií působit až jakýmsi bilančním dojmem, zvlášť po jeho ne tak dávných zdravotních obtížích, moc doufám, že tohle od něj ještě ani zdaleka není všechno. Ve věčném, ač nikdy oficiálně nevyhlášeném souboji těchto dvou pánů totiž odjakživa o něco víc straním tomu maníkovi s křídly.