Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Polstoročie od vydania jedného z najpredávanejších albumov všetkých čias – 25 až 45 miliónov kusov v závislosti od toho, koho sa spýtate – je ideálnou príležitosťou na aplikáciu adrenalínovej injekcie. Obzvlášť, keď sa ťažisko hudobného priemyslu presúva od fyzických nosičov k streamingovým službám, ich používateľom, žiadajúcim neustály prísun obsahu, a k predaju „merchandise“.
PINK FLOYD, respektíve správcovia ich intelektuálneho vlastníctva, sú v tomto ohľade preborníkmi: schopnosť exhumovať, vydať a predať každú omrvinku z ich rozsiahleho katalógu je legendárna. A tak vôbec neprekvapí, že sa na trh v roku 2023 vyliala celá vlna materiálu s logom a sloganom „50 rokov v jednom údere srdca“.
Za sklamanie je však možné považovať, že väčšina obsahu sa sústredí na prezentáciu, či už vizuálnu (boxset) alebo zvukovú (Dolby Atmos mix). Samostatného vydania sa dočkal živák z Wembley z 1974, ktorý sa prešmykol už do súhrnných vydaní rarít z rokov 2011 a 2016. Dnes teda poteší len obal, čerpajúci zo skíc k pôvodnému vydaniu „odvrátenej strany Mesiaca“.
Z tohto pohľadu je zaujímavejší (a o to kontroverznejší) „The Dark Side Of The Moon Redux“ – počin Rogera Watersa, niekdajšieho basáka PINK FLOYD a ich kreatívneho mozgu v post-barrettovskej ére. Osemdesiatročný Waters dnes, bohužiaľ, pôsobí ako frustrovaný konšpirátor, zaseknutý vo večnom konflikte nielen s Davidom Gilmourom, ale v podstate s celým svetom.
Keď za seba nechá hovoriť hudbu, veci sa razom majú inak: stále ešte aktuálna radovka „Is This the Life We Really Want?“ je skvostom, a krehké EP „The Lockdown Sessions“ ponúka vypočutiahodné, intímne verzie skladieb z katalógu PINK FLOYD.
Autorovi tohto článku sa zdá až neuveriteľné, že „The Dark Side Of The Moon Redux“ vôbec vyšiel. Kompletné znovunahratie opus magnum v roku jeho výročia najprv znelo ako čistý trucpodnik a, popravde, som čakal, že potichu vyšumí.
Roger Waters sa však do projektu skutočne pustil s vervou; nejde „len“ o novú nahrávku, ale o kompletnú reinterpretáciu v podaní človeka, ktorý tvrdí, že ako hlavný autor pôvodnej verzie má v debate, o čom „Dark Side Of The Moon“ vlastne vôbec je, posledné slovo. Bohužiaľ, tento nový pohľad servíruje v podobe deklamovaných monológov medzi skladbami, miestami skĺzavajúcim k doslovnosti, miestami k banalite.
Ako poslucháča ma to však v diskografii PINK FLOYD vždy tiahlo viac k plodom Barrettovho šialenstva a k Watersovej zúrivosti, než k uhladenému gilmourovskému AOR. „The Dark Side Of The Moon Redux“ sa definitívnou verziou „odvrátenej strany“ nestane, no za opakovaný posluch stojí viac, než recyklovaný živák z Wembley.
Víťazom v kategórii „pohrobok PINK FLOYD“ za sezónu 2022/23 sa tak stáva Nick Mason a jeho projekt SAUCERFUL OF SECRETS. Miesto pretekov o to, ako vyzerá pomník najslávnejšiemu albumu PINK FLOYD, sa bubeník „floydov“ spolu s Guyom Prattom (ktorého spolupráca s PINK FLOYD siaha ešte do osemdesiatych rokov) a Garym Kempom (SPANDAU BALLET) ešte pred pandémiou ponorili do časov pred „The Dark Side Of The Moon“ a prišli s vynikajúcou živou poctou ranej etape v histórii psychedelických pionierov. Ich koncert, ktorý som mal možnosť v roku 2023 zažiť, mi vohnal slzy do očí, čo sa o dnešnej produkcii Gilmoura s Watersom povedať nedá.
85 minut soustředění. Plně rozkrýt tuhle náročnou a současně velmi inteligentně poskládanou nahrávku ještě potrvá týdny. Extrémní black/death s neprostupnou atmosférou rozpínající se od PORTAL až někam po ULCERATE. Hluboká, zcela pohlcující záležitost.
Mnoho předchozích alb mi uniklo a ta stará už si nevybavuji, možná proto mi „Darkanakrad“ přijde jako podařený materiál na pomezí melodického death metalu a folku. Určitě je to zábavnější a živelnější než novinka z podobného rybníka lovících ENSIFERUM.
Dát si ve Skandinávii na obal Preikestolen je stejné, jako kdyby našinec použil fotku Řípu nebo Trosek. Za otřepaným obalem se však skrývá zasněná prog-rocková záležitost. Jsou to působivé, a přitom nevtíravé melodie, kde významnou roli hraje piano.
Album, které jde ve šlépějích dva roky starého „God's Country”, ale ve všech ohledech se mnou více rezonuje. Je o něco rychlejší, průraznější a kousavější. Přímá srážka stylu kapel jako DAUGHTERS, HARVEY MILK a třeba i ACID BATH.
Všeříkající název alba. Delší tvůrčí pauza u ostravských rozhodně neznamená změnu stylu. Na to už jsou v tom svém pevně usazeni a z této pozice orchestrují další palbu ostrých songů, kterým opět nechybí odpich a chytlavé motivy. Tradičně dobrá práce!
Zásady sice nepustí, ale psát shout po prvním poslechu tohoto (záměrně) kostrbatého propletence není lehký úkol. Na druhou stranu jsou to stále ti samí GIGAN se svým živelně-technickým a pořád kreativním death metalem. A také i pro mnohé nestravitelným.
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.