Uplakaný harlekýn Tilo a jeho sličná diva Anna nás znovu zvou na procházku Údolím slz. Musím přiznat, že špacír jejich posledním albem Elodia na mně podnes zanechal hluboké jizvy a vyvolal nemalou náklonost k podivnému zjevení na hudební scéně, které si říká Lacrimosa. Na Fassade jsem se těšil. A na co jsem se letos těšil, to se mi nevyplňovalo...
První kontakt s tímhle kotoučkem byl plný rozpaků – tak především obal vzbuzuje na první pohled...

...dojem kýčovité kresby nadrženého umělce. Jenže jakmile si ho prohlédnete zblízka, změní se jeho atmosféra kurs o 180° směrem k apokalyptickému cynismu. Publikum pravda u vytržení zírá na poloobnažené modelky na molu, jenže z hlavy jim trčí kabely a v pozadí se rýsuje mlžná silueta rozbořeného města. A tak to vlastně vypadalo i s mojí cestou k pochopení hudby. Na první poslech jsem hodnotil spíše ty okatě pohozené špeky v podobě skvostných aranží, brilantních sól a pěkných melodických nápadů. Okamžitě mě sebral metalový kusanec Liebesspiel, který staví nad převažující orchestraci nabroušený kytarový riff, nakopnutou mezihru a plnokrevný refrén s dvojkopákovým podkladem. Je to ale naprostá výjimka, jinak se na Fassade prostírá hudební materiál zcela jiného zrna. A právě tohle zrno mi zachutnalo až časem.

Osou desky je titulní kompozice Fassade rozdělená do tří vět. Jedna na začátku, druhá uprostřed, třetí na konci. Jádro trojskladby tvoří typická neogotická klasika – symfonický orchestr, sbory a naříkavá němčina páně Wolfa. Může se zdát, že je nápady a vzruchy skrbleno, jenže fór je v tom, že tyhle vzruchy a pocity musí posluchač hledat ne tam - za aparaturou – nýbrž ve svém mozku. Lacrimosa je pouhá rozbuška, explodovat by to mělo ve Vás. Ve mně to tedy bouchlo. Sbory druhé věty jsem ochoten nazvat geniálními a rekapitulaci motivů věty třetí jakbysmet. Třeba pozorně vychutnávat a nespěchat.

„Mezivětí“ samozřejmě tvoří další skladby. Podobně jako na Elodii hraje prim melancholická nota, vydobývaná zejména nasazením schopností klasický instrumentů – trubky, hoboje, flétny... Nelze se tu vypisovat a vykecávat o každém partu, jsou chytře rozmístěny a pospojovány předivem basy a kytary jistého Jaye K. Šest strun se ke slovu nedostává zdaleka tolik, jenže veškeré její výstupy jsou plné chytrosti a zcela postrádají sklon k prachpusté exhibici. To stejné platí o již tradičním symfonickém tělese, které kapelu provází. Lacrimosa patří k bandám, které umí monstrózní smyčcové plochy dovedně zakomponovat tak, aby materiál nepůsobil dojmem slepence.Nelibují si v okázalosti, v demonstracích „kolik že to všechno stálo“, podřizují jednotlivosti úchvatné moci celku...

Ba ne, s Lacrimosou bude navždy kříž. Jedni je proklejí za téměř výhradně německé texty (krom skladby Senses zní pouze jadrná germánština), druzí za plačtivou unylost, třetí za čert ví co. Nebudu Tilo Wolffa a Annu Nurmi obhajovat. Nemám důvod. Lacrimosa si mě dokáže absolutně podmanit a necítím potřebu se za ně bít. Já jdu s nimi. A Vy?