"EVERY TIME I DIE bylo těchto 5 členů a nikdy jsme se to nechystali změnit". Tak znělo nedávné prohlášení, které potvrzovalo dohady o budoucnosti krátce po zrušení turné ve Velké Británii. Konec jedné z nejvýznamnějších kapel metalcorové scény přišel poměrně náhle. Navíc hned po albu, které působilo jako velmi významný příslib do budoucna.

„Radical“ byl velmi výrazný zářez do diskografie. Mluvilo se o nejsilnější desce kapely. Vydáno bylo sice už na konci října, ale já se k němu stále vracím. EVERY TIME I DIE našli balanc mezi metalcorem, hardcorepunkem a někdy až baladickými rockovými tendencemi. Má nabušené riffové části, které jsou erupcí ryzí energie. I skladby jako je „Thing With Feathers“, jejíž začátek připomene spíše A PERFECT CIRCLE nebo podobné alternativní spolky. V přístupnosti pak jde daleko za hranu melodického hardcoru a vůbec to nepůsobí jako nějaká úlitba nebo vykalkulovaný posun k mainstreamu. Ty skladby jsou skvělé a důvěryhodné. Zpěvák Keith Buckley na nich podává životní výkon. A nejen on.

Instrumentální stránka nezaostává. I do rychlých riffovaček se daří propašovat velmi výrazné motivy. „Radical“ má jen velmi málo skladeb, které by šlo považovat za vatu. Po těch měsících jsem si uvědomil, že to celé poslouchám bez nutkání přeskakovat, což je u podobných kapel v poslední době celkem vzácné. Alespoň v mém případě. EVERY TIME I DIE dokáží skládat hitovky, které vám vlezou pod kůži už po prvním poslechu, ale nemají tendenci se oposlouchávat, což je u alba, které má třináct skladeb a přes padesát minut, opravdu velmi výjimečný výkon.

Zajímaví hosté jsou pak už jen takovou pověstnou třešničkou na dortu. Ať už to je hostováním velmi vytížený Andy Hull z indie rockových MANCHESTER ORCHESTRA nebo původní zpěvák z NORMA JEAM, později THE CHAIROT, Josh Scogin, který v současnosti trýzní sluchovody s kytarou v ruce noise-punkovém duu '68.

Páteř skladeb samozřejmě tvoří hardcorové „hnětačky“, které mají přímočarý tah na branku a kde Keith řve jako smyslů zbavený. Kdykoliv ale EVERY TIME I DIE uhnou, je tu znát obrovská zkušenost v tom, jak uchopit silná melodická témata. A to jak pěvecky, tak instrumentálně. Třeba taková skladba „White Void“ je toho naprosto klasickým příkladem. Začíná jako stoner rocková hitovka a následně se láme do rockové náladovky ve stylu DEFTONES. Pod povrchem tu bublají zajímavé instrumentální výkony, aniž by příliš vystupovaly a nějakým způsobem si uzurpovaly přílišné místo pro sebe. Písnička je živoucí, proměnlivá a dynamická. Přesto nepůsobí nesourodě. Na velmi širokém žánrovém základě stojí chytře složené aranže, které jsou na sebe navázány naprosto přirozeně a živelně. A to se dá říci o celé desce. Škoda, že je pravděpodobně poslední.