SAMAEL, jed a slepota boží, důležitá postava talmudské tradice a o nějaký ten pátek později i důležité seskupení evropské metalové scény. Švýcarská kapela se od black metalu propracovala především díky přelomovému albu „Passage“ (1996) až ke svérázné biomechanické fúzi temného metalu a industrialu. O několik let později, díky nahrávkám „Eternal“ (1999) a především „Reign of Light“ (2004), expandovala až na pole EBM a něčeho, co bych vědecky označil za ‚intergalactic black dancehall‘. Kdo kdysi dávno na brněnské Flédě tančil na „On Earth“, ten ví.

„Reign of Light“ byla odvážná deska, na které kapela koketovala s herezí – otevřela bránu techno vlivům, Vorph svým nezaměnitelným chraplákem hravě frázoval a jeho bratr Xy doplnil databanku samplů o orientální motivy. Vím, že pro některé skalní fanoušky byla tahle „černá dupárna“ trochu moc, ale můj vztah se SAMAEL, který začal odvážnými alby „Ceremony of the Opposites“ (1994) a „Passage“, tehdy kulminoval. Švýcaři pak nicméně nabrali kurz, který kopírovala celá řada dobových souputníků. Po období výbojů a prolamování hranic nastal pozvolný ústup k melancholickému oprašování kořenů.

Dvacet jedna let po „Passage“ a třináct po „Reign of Light“ (už z těch počtů je mi úzko) tak přistává vesmírná loď „Hegemony“. Popravdě, ani jako posluchač, který poslední desky SAMAEL sledoval spíš zpovzdálí, se nemusím nijak zvlášť adaptovat. Ano, Vorphy a Xy se poslední roky vidí trochu jako metalová odpověď na LAIBACH, což dávají najevo autoritářsky ostrými texty a klipy, ale hudební náplň se stále předvídatelněji hlásí ke zlatému období konce milénia. Xytras tak opět produkuje svoje infernální symfonické stěny, samplované bicí už neuzavírají pakty s dunivými beaty. Hudba SAMAEL se odklonila od studených industriálních ingotů i roztančených danceových dupáren a znovu vzývá už trochu vyčpěle působící dark metalová zaříkávání.

Nic proti tomu, jsem asi ten poslední, kdo by protestoval proti zvládnutému návratu ke kořenům nebo hledání tvrdšího výraziva. Problém s „Hegemony“ je podobný jako problém se „Solar Soul“. Sice dokáže důsledně evokovat infernální marše z období „Passage“ a dokonce v některých momentech i dřevní blackové období kapely, nicméně nepřidává nic navíc. Všechno je až příliš povědomé. Kdyby aspoň melodie, riffy a symfonické motivy svou razancí nebo chytlavostí přesahovaly archivní kousky… ale „Hegemony“ zní velmi ploše a stereotypně, i proto, že hodně sází na nenápadité dusavé pochodové rytmy. Má svoje jasné vrcholy – například červený a černý dvojblok přísného marše „Red Planet“ a chytlavě kvapící „Black Supermacy“ – ale jinak je to deska držící se bezpečně zadnicí u zdi. I ten zvuk, který v roce 1996 mrazil a v následujících letech nápaditě inklinoval směrem k elektronickému ostří, teď spíš tak konvenčně bublá, neurazí, ale ani nepodrápe.

Od SAMAEL už nejspíš nemá cenu očekávat, že se budou někam rozvíjet. Stylizace i výraz Švýcarů se za to léta ustálily, prodejní figury jsou uspokojivé. Období, kdy zkoumali neprobádané kouty vesmíru, jsou zřejmě pasé. SAMAEL v roce 2017 zní jako kapela, která moc dobře zná svoje místo ve vesmíru a je s ním spokojená. „Hegemony“ využívá všechno to, co evolučně uspělo a přetavuje to do celkem uspokojivých vln tepajícího metalu. Ale zoufale mi na ní chybí tak intenzivní track jako kdysi „Rain“ nebo tak odvážně koncipovaný počin jako „Moongate“. Po šestileté pauze to celé působí jako velká malá domů. Je to prostě deska, jejíž největší vzmach reprezentuje nápaditá pekelná augmentace dobové hitovky BEATLES… Kéž by to celé bylo víc Helter Skelter...