Stálice. Jistota progové scény, která málokdy šlápne vedle. To jsou v novém miléniu THRESHOLD. Když v roce 2011 tragicky odešla duše v té době se trochu trápící kapely Mac Dermott, přispěchal na pomoc bývalý vokalista Damian Wilson. THRESHOLD s ním ihned nakopli vrtule a v „March of Progress“ dosáhli až k pomyslnému zenitu. Po dekádě a dvou deskách nicméně Damian opět odchází a kapela znovu loví náhradu ve své bohaté historii. Do sestavy se vrací Glynn Morgan, člen THRESHOLD z poloviny 90. let.  

Chvíli mi trvalo adaptovat se na aktualizovanou tvář kapely. Glynn svým lehce zastřeným, teatrálním a elegantním vokálem táhne sound blíž nadýchanému hard rocku a THRESHOLD se nijak nebrání. „Legend of the Shires“ jsou nažehlenou, přístupnou kolekcí. Pro posluchače znalé tvorby kapely není překvapení, že délka kompozic jde často daleko přes pětiminutovou hranici, přitom THRESHOLD na rozdíl od mnoha technických kolegů sází vlastně na tu nejjednodušší cestu. Jejich songy tvoří líbivé sloky, ještě líbivější bridge a vrstvené refrény, které se zavrtávají hluboko pod kůži. Stopáž tak často natahují repetice a sólové pasáže, v nichž kapela rozvíjí základní melodické motivy.

Tahle rovnice je na nové desce vyvážená dokonale. THRESHOLD přichází s kolekcí skvělých melodických motivů, které si rozumí s Glynnovým procítěným projevem. Sympatický frontman dává poměrně rychle zapomenout na svého předchůdce, protože k aktuální tváři THRESHOLD stoprocentně sedí. Hard rockové šlehy opatřené bohatou instrumentální pompou, vyšperkované o naducané stadionové refrény, prodává s naprostou uvolněností. Zatímco koncem minulé dekády se s podobným pojetím kapela s Macem za mikrofonem poněkud trápila, „Legend of the Shires“ má proklatě lehký a ladný krok. Koncepční album vyztužuje hned trojí verze eponymní kompozice, která má tvrdě návykovou melodii, jednu z vůbec nejlepších, pod kterou se skupina podepsala. THRESHOLD jí napřed načrtnou akusticky, aby jí v polovině nahrávky mohli zopakovat s plnou riffovou palbou a lahodně vytesaným sólem. Třetí část je pak překvapivě odlišná, náladou i instrumentací. Delší skladby zároveň progová pětka vždycky dokáže vybalancovat kratšími hitovkami, které nijak nezaostávají za svižným singlem „Small Dark Lines“. 

83 minut je porce, ze které se může točit hlava a kroutit huba. Prvních několik poslechů ve mně hlodaly pochyby, zda všechny ty melodické parádičky nejsou jen tenká vrstva másla na příliš velkém krajíci. THRESHOLD nicméně s podmanivými nápady dokáží pracovat i na tak velké ploše, aniž by albu jakkoli padal řetěz. Paradoxně nejblíž k tomu má v jedné z nejkratších položek desky, nevýrazném zavíráku první poloviny desky „On the Edge“. Jenže po ní přispěchá zmíněný druhý díl ústřední kompozice a album znovu chytne dech. Chytlavost a zapamatovatelnost je nejvyšší karta, kterou Britové vynáší. Málo okázalé ekvilibristiky, dostatek tahu na branku. Dokonce i soft rockové prvky, které skutečně trochu připomínají tvorbu devadesátkových dobyvatelů hitparád MIKE + THE MECHANICS, do celku skvěle padnou. Obzvlášť, když hitovku „Stars and Satellites“ dovedou THRESHOLD v poslední „Swallowed“ elegantně přetavit do gilmourovsky vznešené hymny. 

Čistý, adekvátně dynamický zvuk, uhlazená produkce, která pasuje k hladké jízdě... „Legend of the Shires“ zachycují anglickou legendu v dost možná nejpřístupnější fázi kariéry, aniž by jakkoli došla úhony jejich osobitost a vážnost. Adult-oriented rock s majestátním progovým rozmachem, dobře promazaná „superior machine“ na zapamatovatelné hezké chvilky (bez záruky). S Glynnem za mikrofonem načínají THRESHOLD další z mnoha fází své kariéry a konstelace na obloze jednoznačně nabádá fanoušky k optimismu.

P. S. Až THRESHOLD vydají desku, jejíž cover nebude vypadat jako ošklivá stillka z devadesátkového grafického editoru, dám na modlení...