Pětka ze Sydney je tu s novým albem a opět jím potvrzuje pozici nejnadějnější kapely z mladých metalcoreových kapel. Už čtvrtá řadovka je rozkročena mezi technickým metalcorem, djentem a, nebál bych se říci, neoprog rockem. Ačkoliv lze konstatovat, že jsou NORTHLANE technicky náročnější, daří se tu velmi dobře držet kompromis mezi instrumentálně zajímavou hudbou a náladovostí.

Prostředky, které používají, jsou široce rozevřeny mezi hranaté nepravidelné meshu-riffování a rockové písničkářství. I v tom ale nepodléhají jednoduchým cestám a žádná z melodických pěveckých linek neútočí na první signální. To má nevýhodu v tom, že album rozhodně není na první poslech, ale jejich postupy se vám nepřejí.

NORTHLANE u mě mají výsadní pozici ještě v jedné věci. Je to jedna z mála kapel z metalcoreového ranku, která celkem hojně používá čisté melodické vokály, aniž by mi z toho nabíhala kopřivka. I za „Mesmer“ musím vyseknout poklonu zpěvákovi, kterým je Marcus Bridge, jenž si v melodických polohách dokáže postavit linky, co netahají za uši. NORTHLANE jsou na svém posledním albu techničtější a žánrově ještě více otevření na všechny strany, stále si však zachovávají svůj rukopis, který spatřuji hlavně v tom, jakým způsobem do skladeb pašují epičnost. „Mesmer“ se na současném metalcoreovém kolbišti rozhodně neztratí.