Dobrý bastard nespěchá. S recenzí ČAD jsem si chtěl počkat na dobu, kdy umlknou vášnivé debaty, zda je jejich nový brusný kotouč nejlepším slovenským albem všech dob a zda za popularitou kapely nestojí zlovolný slovenský humanista, havloid a samozvaný kardinál dobra z obrácené pyramidy Rudi Rus. A zatímco sociální sítě chrlily hejty i props jako divé svině, vystavoval jsem „Bastarda“ opakovaně testu vytrvalosti. Jakpak si ten karpatský lotr vedl? 

Hromsky, nebudu se přetvařovat. V hudbě ČAD je přítomná příměs, které se strašně těžko odolává. Kdybych ji měl izolovat, tak třeba následovně. „Metal je šialenstvo a punk je špina. / Silný a neskrotený, jak divá sviňa.“ chrlí slabiky Pišta v songu „Metalové kladiva“. Jeden by se skoro ušklíbl. Tahle kapela rozhodně nesplňuje žánrová klišé o nemytých, nečesaných a nepoddajných rabiátech s pochybným životním stylem, přesto když se do toho svätojurské trio opře, nemá cenu řešit, co je stylizace a co je „real“. Prostě to zní a chutná jako tvrdá rána do palice. Vichřice z hor a nešizený těžký kov. ČAD si mohou brát do úst silácká klišé, stejně jim nikdy huba neztvrdne do zaťaté křeče. Člověk totiž skoro cítí šibalské cukání koutků, ale to paradoxně zážitku jenom pomáhá.

Nic moc neřešit, a přesto neznít stupidně – umění, které „Bastard“ dovádí k dokonalosti a maže tak rozpaky z předchozí řadovky, na níž hudební recept kapely začal působit lehce vyšeptale. ČAD uctívají úderný thrashový riff, punkový drive, usmolený rock’n‘rollový válec a jen občas si přizvou na pomoc líbivější melodii. Hutnou směs ještě vyztužuje bahnitý, těžkotonážní a patřičně dynamický zvuk, kterému dodal tvar renomovaný Daniel Bergstrand. „Bastard“ je jako bublající močál, který se rozlézá zvukovodem a pohlcuje vnitřek hlavy. Kytary se už v otvíráku „Štvaná zver“ toxicky převalují jako mlha nad blaty. Basiina rákoska brutálně kalí stojaté vody mokřadů. Valérovy ofenzivní, přitom virtuózní bicí ženou zdánlivě příliš těžkou hmotu kupředu rychlostí blesku, Pištovo frázování je agresivní a tentokrát i dokonale srozumitelné v každém rýmu. Nic, co by člověk neznal z předchozích desek, zároveň nic, co by člověk znovu a znovu nedocenil.

Přidanou hodnotou novinky oproti úctyhodnému grimoáru kapely jsou stále se lepšící texty. Nebudu nosit nadmuté mrtvoly do močálu a zdůrazňovat, jak obratně tepe kapela svoje příběhy z těch nejjednodušších ingrediencí. „Bastard“ je každopádně čistokrevné (sic!) textařské blaho. Jasně, to, že zenový sympaťák Pišta dovede znít tak frustrovaně a nasratě, že jeho opakovaný výkřik „tak poď“ budí podvědomou chuť položit prkenici na první pařez a vzít nohy na ramena, to víme. Způsob, jakým se valí dokonale zrytmizované a frázované sloky v lepkavém a dusivém „Močiaru“, nicméně navozuje pocity euforie. ČAD navzdory spojovací povídce z bookletu nenatočil klasické koncepční album, ale všechny položky „Bastarda“ váže podobný (existenční) pocit. Přehlížené, ponížené, utlačované a pod zem zahnané živly tu dostávají burácivý a hrdý hlas. Kapela mu dává různé podoby. Může to být sardonický úšklebek konzervám ve filipice „Satani“. Může to být zpověď outsidera v punkrockově nadlehčené vypalovačce „Na zlej strane“. Ale může to být až překvapivě naléhavé a doom metalově řezavé vyznání „Zlo som já“ nebo houpavý manifest vzpoury „Zlá burina“ s dokonale úderným refrénem:

Zlá burina, záporný hrdina,
kameň, čo spoločnosť v topánke omína.
Zhrbené chrbty a ruky od okov...
Nesieme voľnosť do krajiny otrokov!

Je cítit, že album vznikalo v poměrně dlouhém časovém úseku, takže mu trochu chybí dokonalá semknutost "Ťažkého kovu". Na závěr nicméně všechno dokonale zaklapne. Valivá oslava pevného pouta mezi štajgry „V podzemí“ přejde ve sborový nápěvek sedmi karpatských trpaslíků a eponymní hymna stvrdí nerozborné pouto, které vzniká mezi lehce různorodými polohami desky. „Bastard“ je houževnatý zkurvysyn, nezlomený, hrdý, kličkující před podivnou dobou a jejími úskoky. Útočiště nachází v hloubi hvozdů a náruči hor, kam civilizace prosákne jen zřídka. A v tomhle romantickém útočišti taví svätojurští nad oprýskaným kotlíkem svůj lektvar zloby.

Vzniká čistá slitina toho nejlepšího, co metal a punk nabízí. ČAD nepotřebují, aby je někdo někam tlačil. Nemusí ani nic pracně předstírat. Nakonec je to vždycky mezi posluchačem a deskou. S radostí se opakovaně nechávám knockoutovat špinavou pěstí Bastarda Skály.