Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V první sestavě v současné době nejtvrdší kapely Mikea Pattona se vlastně jeho jméno ani nevyskytovalo. Základním stavebním kamenem byl Dave Lombardo, který k sobě přibral Gabeho Serbiana a Justina Pearsona, někdejší členy RETOX a THE LOCUST, a Mika Craina, taktéž z RETOX. Po roce, kdy kapela náhle ztratila zpěváka, je tu i slavný frontman FAITH NO MORE a DEAD CROSS dostávají nový vítr do plachet. A to doslova. Kdybych tohle poslouchal a nevěděl, kdo za tím stojí, rozhodně bych netipnul, že to vedou dva pánové, jimž je okolo padesátky.
Výsledek odkazuje někam k hardcore/punku, možná alternativnímu metalu. Škatulkování jakéhokoliv Pattonova projektu je trochu problematické, protože to pokaždé někde přetýká. Albu nikdo neodpáře snahu vracet se do lůna žánru, k syrovému špinavému zvuku, jaký měly kapely na počátku osmdesátek. Současně je znát Pattonův rukopis, který, nejen přes pěvecké linky, ovlivňuje skladby naprosto zásadním způsobem. Právě to, spolu se splašenou baterií bicích pod taktovkou Lombarda, dodává DEAD CROSS tvář, jejíž rysy výmluvně napovídají, že nejde jen o hardcore/punkové retro.
Divoký post hardcore mixnutý alternativním metalem, ozvuky THE MARS VOLTA se míchají s vlivy DEFTONES, do toho djentové výpady. Současně je zde i odér jakési crossover rockové progrese. Vhodné i pro fanoušky HAIL THE SUN nebo VOLA.
Američané hrnou tradiční brutální death ve slamming stylu. Na rychlost se tu příliš nehraje, i když se objeví i pár sypaček, ale to hlavní je nekompromisní tlak podpořený masivním zvukem. K tomu nějaké ty techničtější finesy a je z toho fajn masakr.
Jeden z mých favoritů roku 2023 je tady s novou deskou a já jsem zatím spokojen. Je to více heavy, více metal, ale ten post-punk to opět celé krásně obepíná a dodává tomu výraznou atmosféru a drive. Ještě pár poslechů a dojmy budou mnohem jasnější.
Thrash-deathoví měňavci z Leedsu se na třetí desce přestavují se svou nejvyspělejší, nejbizarnější a nejepičtější tváří, která občas morfuje tak rychle a krkolomně, až člověku lehce tiká oko. 80 minut futuretro hypnagogie vtahuje jako černá díra.
Chladná, disonantně skřípějící a ne úplně stravitelná sbírka, jež nalezne odbytu u zákazníků THANTIFAXATH, DSO, AOSOTH a nebo třeba GEVURAH. Pokud máte ten svůj nasypaný BM rádi „trochu jinak", nemůžete se "Stillamentum" narazit. Ošklivé a ničivé dílo.
Američané na nové desce přidali důraz na melodické vokály a trochu zpřehlednili svůj energický djent. A nejsem si jist, že je to dobře. Stále jim podle mě nejvíc sluší, když to prostě pálí v masakrálním meshugge stylu. Ale slušné album to určitě je.
Tady jsem se přepočítal. Od účastníků letošního Tones Of Decay, HARROWED, jsem čekal něco úplně jiného. Jasně, slibovaný death říznutý punkem tu je, ale místo primitivní, obludné špinavosti se dočkáme až překvapivě hravé a odlehčené desky. Ale šlape to.
