Třetí deska australských progerů CHAOS DIVINE zastihuje (nebeské) těleso z Perthu v dosud nejlepší formě. Zatímco debut "Avalon" (2010) prezentoval kapelu jako poměrně mechanický úkaz na pomezí melodického death metalu a prog metalu, druhá deska "The Human Connection" (2011) už jasněji profilovala CHAOS DIVINE jako band inklinující k druhému jmenovanému žánru, ale za extra vzrušující poslech bych ji tedy rozhodně neoznačil.

Na „Colliding Skies“ pokračují v opouštění striktně progových postupů a profilaci směrem k výrazným melodiím a přímočarým, ale vrstevnatým skladbám. Chcete-li škatulky, pak nabízím AOPM: album-oriented prog metal. Zvuk CHAOS DIVINE charakterizuje členitá rytmika Ben Mazzarol – Michael Kruit, na které svoje hřmotné kytarové hradby staví duo Ryan Felton – Simon Mitchell. Vypjatý vysoký vokál Michaela Andertona vyniká hlavně v rozevlátých refrénech, které kapela zbožňuje. Nepomáhá si přitom dodatečnou pompou kláves (ty jsou použité pouze okrajově), ani přidaných sborů, ale sází na souzvuk kypících kytar a naléhavě frázujícího zpěváka.

Na první poslech deska zdánlivě splývá do příjemného proudu, ze kterého se občas vyloupne výrazný melodický motiv („Symbiotic“, „Mara“), ale další sestupy do hloubi kolidující oblohy odhalují, že jde o chytře a neokázale postavené album. Kompaktní dramaturgie sice není prostá skladeb, které se jeví jako nevýrazné nebo lehce přepjaté („Landmines“, „Tides“), ale přesto je tu dost zapamatovatelných znamení – groovy riffem nakopnutá klipovka „Soldiers“, něžná progová ukolébavka „The Shepherd“ a burácivě vygradovaná „Mara“, skutečný vrchol alba; parádní přehlídka schopnosti kapely postavit skladbu na jednoduchém a dotaženém souznění výrazně odfrázovaných slok a zjitřeného refrénu. Dramaturgicky zamrzí pouze to, že „Colliding Skies“ uzavírá sice příjemná, ale po předchozích peckách poněkud utopená tryzna „With Nothing We Depart“ s plačícím saxofonem a do ztracena jdoucí atmosférou.

CHAOS DIVINE se hrdě hlásí ke jménům jako DREAM THEATER, OPETH či SOILWORK a metalový encyklopedista by jistě ještě našel pár progových a power metalových analogií, ale nejlepší na „Colliding Skies“ je fakt, že na ni Australané našli dostatečně zapamatovatelnou a výraznou tvář, kterou nemusíte od ničeho násilím odvozovat. Sympatická pětka hudebních astrologů z Perthu dokázala žánrová tělesa postavit do uspokojivé konstelace, která je prostá kolizí. Naopak, je podobně harmonická (a přitom expresivní) jako strhující obal desky.