Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Přiznám se, že mému dosavadnímu velkému koníčku – poslechu hudby, se v posledním roce nedostávalo pozornosti, jaké by si zasloužil, a tak mi jistě trestuhodně unik(a)la velká řada desek, které bych mohl za větší volnočasové podpory docenit. O to víc jsem pak rád, když mě zdejší velectěné čtenářstvo nasměruje k počinu, který si určitě pár řádky zaslouží zmínit.
Tvorba amerických progrockových matadorů ENCHANT mi až doteď unikala. Zaznamenal jsem jejich jméno, tušil, že je mají pod patronátem slovutní Inside Out, ovšem tím mé pojítko s kapelou končilo. Naše cesty se kříží až na osmé studiové nahrávce „The Great Divide“, která vychází 11 let od posledního alba „Tug Of War“. Berte tedy tohle krátké a zcela laické pojednání čistě bez jakéhokoliv kontextu s předcházející studiovou tvorbou kapely.
Když jsem při opakovaných posleších hloubal, jak nejlépe „The Great Divide“ vystihnout, napadlo mě hodně přívlastků a přirovnání, těžko však bádat nad tím nejsprávnějším. To od začátku dokazuje fakt, že jde o desku mnohovrstvou, pestrobarevnou a velmi univerzální. Nálady se velmi plynule střídají a pozměňují, aniž by změny působily jakkoliv mechanicky či samoúčelně.
ENCHANT jsou viditelně ze staré školy (ostatně z čeho jiného v tomto žánru čerpat), jejich vyznění však nepopírá současnost. Zvuk je velmi vzdušný, futuristický, nálada přímo kosmická, hravá a velmi příjemná až hřejivá. Melodie zde obsažené ve mně probouzí poslechovou bezstarostnost a samozřejmost emočních králů z MARILLION. Potěšila vytáhlá brumlající basa, která rozhodně nemá účel rovně kopírovat rytmus. Velikou předností desky jsou chytře napsané pěvecké linky Teda Leonarda, bez jehož vkladu by album nebylo přesně tou citlivě vystavěnou skládačkou, dávající ze všech úhlů pohledu smysl.
Přes skutečnost, že hnedle pětice skladeb svou délkou překonavá sedmiminutovou stopáž, znějí velmi úhledně až hitově. Kalkulačky netřeba zapínat, s touto deskou nit neztratíte, macho pasáže přenechejte druhým. Vždyť i devítiminutová titulka je vlastně písní přímočarou a velmi logicky strukturovanou. A parádní.
Kapele sluší jak chvíle, kdy se opře o metalový riff („All Mixed Up“) a zní trošku jako FATES WARNING ve svých nejlepších letech, tak softrockové momenty („Transparent Man“, „Life In A Shadow“), útočící velkorysým výrazem, silnou ústřední melodií a snadno zapamatovatelným refrénem. Vlastně marně hledám momenty, kde ENCHANT šlápnou vedle, dokonale se trefili do mého rozpoložení, které pojímá i mou znechucenost nad marností, tápavostí a invenční vymřelostí nynějších progresivně-metalových kapel. ENCHANT dokonale stvrzují obraz toho, jak má vypadat progrockové album, který sice nemá ambice objevovat neobjevené, zato jej nedokážete v půli vypnout. Zcela vyladěný, harmonicky dokonalý počin. Víc takových!
1. Within An Inch
2. Circles
3. The Great Divide
4. All Mixed Up
5. Transparent Man
6. Life In A Shadow
7. Deserve To Feel
8. Here And Now
Diskografie
The Great Divide (2014) Tug Of War (2003) Blink Of An Eye (2002) Juggling 9 Or Dropping 10 (2000) Break (1998) Time Lost (1997) Wounded (1996) A Blueprint Of The World (1993)
Vau tak Enchant tu stretavam skutočne veľmi rad. Ako ich velky fanda od prvotiny Blueprint af the world...nenapadna kapelka ktorá sa postupne zlepsovala od albumu k album. Prvý taký velky skok bol Break z 1998....sice nasledujúca Juggling trošku zaostavala. Ale kapela sa stále zlesovala od albumu k albumu. Posledný Tug of war z 2003 som az doteraz povazoval za naj. The Great Divide ho však prekonal a kapela tak serviruje svoj naj počin!!!! Cely album je totalna lahodka a po pravde jedine skladbe All mixed up som doteraz neprisiel na chut. Zvyšok je pre mňa uz sa da povedať klasický Enchant s charizmatickym Leonardom za mikrofonom. Naj lahodka je určite titulna skladba, Circles, Deserve to feel, Here and nie a hlavne Within an inch- to je snáď naj skladba akú kedy kapela napisala!!! Parada!!!!!
Američané dobrovolně uvízli v bažině devadesátkového sludge metalu a je jím v ní dobře. Dobře je i nám - jejich posluchačům. Má to tah odspodu, střední tempa válcují, zvuk neméně a nechybí tomu i několik pod kůži se dostávajících motivů. Moc dobrá práce!
Další deska projektu Kalle Wallnera, kytaristy německých progrockerů RPWL, je oproti domovské skupině živější a hardrockovější, takže zde nedominují PINK FLOYD nálady jako u RPWL. A je to příjemný kytarový progrock místy až s metalovým feelingem.
Můžeme se radovat z fajn zvuku a návratu Mika za soupravu, nebo si taky otevřeně přiznat, že i přesto není novinka nic než prázdná nádoba plná honění trika a okázalých omalovánek bez silných nápadů. Six Degrees, z nějž někdo odčerpal všechny silné nápady.
Blackem načichlý bigbít předvádějí obě na tomto splitku zůčastněné kapely a předvádějí ho zábavným a svižným způsobem. Pocta klasikům žánru nemusí znít jen jako dřevní retro, byť tato nahrávka tak asi mnohými zaškatulkována bude. Více v recenzi!
Když namícháte styly RHAPSODY a STRATOVARIUS kolem roku 2000, tak dostanete buď děsný kýč nebo MAJESTICA. Ono je to nakonec docela zábavné a má to spád, jen od toho nesmíte čekat víc než pár hezkých chvil s lehkou holkou.
Ukrajinci se zacyklili sami v sobě, ve svém zašmodrchaném progresivním metalcoru, takže smutně vzpomínám na časy, kdy skupina pálila takové pecky jako "I Speak Astronomy", "Teacher, Teacher!" nebo "Perennial". Nic srovnatelného na "Duél" nenacházím.
PHRENELITH potřetí. Potřetí jinak a potřetí skvěle. Dánové doručili majestátní, drtivou, ale současně i líbivou kolekci často odkazující směrem k IMMOLATION. Jestliže "Chimaera" byla žánrově více rozkročena, pak "Ashen Womb" je návratem k čistému OSDM.