Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tvorba CELTIC FROST ma minula, rovnako ma nechal chladným aj "reunion" a vydanie "Monotheist" spolu s opätovným rozpadom legendárnej kapely. Rovnako dopadol u mňa aj debut TRIPTYKON, ktorý považujem za dramaturgicky nezvládnutý, napriek jeho výnimočnej atmosfére. Čo sa teda zmenilo s príchodom "Melana Chasmata"?
Nemám veľmi rád hudobné klipy a až na výnimky ich považujem za zbytočné exhibície kapiel, ktoré často dopadajú prinajlepšom amatérsky. Zhliadnutie klipu k "Aurorae" ma však svojou štylizáciou, atmosféru a prezentáciou pohltilo až natoľko, že som si novinku od TRIPTYKON obstaral.
A dobre som urobil, pretože od prvého taktu ide o silný materiál, ktorý v sebe spája naliehavú emotívnosť a skvelé inštrumentálne spracovanie v temnom rámci. Hneď úvodná "Tree of Suffocating Souls" ohromí monumentálnym zvukom, ktorý definuje mrazivú atmosféru, akú Thomas G. Fischer dokázal na svojich dielach vytvárať. Pritom to naozaj evokuje vizuály majstra hororu H. R. Gigera, ktorý mu bol nemalou inšpiráciou. Skladba samotná je bez skulinky prázdneho hudobného priestoru a jej štrukturálna výstavba je dotiahnutá do posledného detailu.
Tento fakt podčiarkuje hneď druhá "Boleskin House" s jemným ženským vokálom ostro kontrastujúcim s pomaly sunúcou sa hradbou depresívnych gitár. Ako celok album plynule a umne osciluje medzi agresívnejším a rýchlejším poňatím predstaveným v "Breathing" až po dominantné spomalené roztekajúce sa atmosférické kúsky ako "Daemon Pact" a "Altar Of Deceit". Opäť spomeniem, že oproti debutu tieto pomalšie kúsky ovplývajú kvalitnejšou kompozíciou, čo je výrazným plus.
Popri slušnej výstavbe musím pochváliť aj inštrumentálnu a zvukovú stránku. Páči sa mi dôraz kladený na krásne skreslený zvuk basgitary, inventívnu rytmiku, hranie sa s efektmi v sólových výstupoch i pestrú vokálnu stránku korešpondujúcu s posolstvom jednotlivých skladieb. Napriek tejto rozmanitosti si album zachováva jednotné inštrumentálne fluidum ideálne stelesnené práve v emotívnej "Aurorae" podčiarknuté uvoľnenejším, no pohlcujúcim záverom "Waiting".
Dlhšia minutáž väčšiny skladieb je účelná a 67 minút ubehne ako voda s ostávajúcim pocitom, že ste za ten čas absolvovali niečo výnimočné. Každý kúsok zapadá presne do výslednej skladačky dýchajúceho temného monumentu napĺňajúc tak dlhodobú umeleckú víziu Thomasa G. Fischera. Veľkým pozitívom je aj to, že sa to obíde bez akýchkoľvek typických žánrových ohraničnení a klišé.
1. Tree of Suffocating Souls
2. Boleskine House
3. Altar of Deceit
4. Breathing
5. Aurorae
6. Demon Pact
7. In the Sleep of Death
8. Black Snow
9. Waiting
Těžká a zároveň křehká věc, nejtemnější v diskografii bych řekl. Zpěvnost (i na poměry rapu či hip hopu) je pryč, hravost se slovy zůstala, ale vyprávějí se spíše příběhy. Dominuje důrazný Sifonův vokál, Milesa poněkud upozaděna. Ovšem skvělé jako dycky.
Výborný retro hevík s chytľavými nápadmi a estetikou dua nápodobnou súčasným DARKTHRONE. Album pre všetkých, ktorých sklamalo smerovanie GHOST po debute.
Někdejší výrazná naděje hodonínského metalu otočila kormidlo a začala hrát pop. Prý dark, v temných klipech se míhají dívky jen mírně oděnější než Bianca Censori a evidentně se hledá díra na trhu v oblasti elevator music. To je zrada, napsal jsem.
Tuomas Saukkonen se svou náladovou variací na finskou zimu opět nešlápl úplně vedle. Má to svou specifickou atmosféru, jen vokál stále jaksi nevýrazně plochý. Na působivější album "Waves" (2020) to nemá, ale i tak celkem příjemné.
Finská zpěvačka Rioghan Darcy na druhém albu svého projektu pokračuje v mnohotvárné rock/metalové alternativě, kde dokáže kombinovat poprockové melodie s vyhrocenou progresí i emotivní gothicou. Hodně náladové a návykové album.
Štve vás, že Neige je moc zasněný a Herbst zase rozněžnělá bábovka? Zkuste ALIÉNATION a zavzpomínejte si na staré ALCEST, LANTLÔS, FEN a nebo AMESOEURS. Němci se věnují tradičním post-BM / shoegaze recepturám, ale občas se dotknou i melancholického DSBM.
SACRED NOOSE se věnují death/doom/black metalu v jeho extrémní, nebezpečné podobě. "Vanishing Spires" je dílo dostatečně disonantní, hrubozrnné, ale současně nasáklé poctivou dávkou siřičitanů. Variabilní vokály rovněž stojí za to. Album dle mého gusta.