Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jsou mladí, jsou neklidní a nebojí se to vykřičet do světa. Německá hc scéna nám neustále demonstruje svojí sílu i schopnost generovat nové a nové talenty, až se s nadsázkou dá říci, že to prostě jeden nestíhá vše absorbovat. V případě THE TIDAL SLEEP by to však byla dost škoda, neboť tato pětice se za velmi krátkou dobu své existence už zvládla vyprofilovat ve velice agilní a tvořivé těleso.
Originalitou vás však nikdo ohromit nehodlá. Spíše se těšme na energickou porci osvědčených hmatů a chvatů z bojového umění, které se dá pojmenovat jako emotivní hardcore. Sázka na emoce je poznávacím znamením německých už od jejich úplných počátků a zároveň něčím, na čem hodlají neochvějně stavět i nadále.
K tomuto pocitu vám skupina napomůže hned pěkně od začátku. Úvodní „Old Youth“ je náletem agresivního predátora, z jehož drápů trčí klubka pocitů a nálad. Nic se příliš nekomplikuje, nehledají se nové cestičky, až by se mohlo zdát, že se na nás valí další šedá rutina. Avšak není tomu tak, THE TIDAL SLEEP do své muziky dávají ono pověstné srdíčko a byl by v tom čert, aby se nedostavila i pořádná porce štěstíčka. Za to můžeme považovat pěkně odsýpající skladby, které vás (navzdory anebo právě díky?) důslednému důrazu na žánrové hodnoty chytí hned od začátku.
Nesmírně silná dvojice „Thrive And Wither“ a „Angst“ se perfektně doplňuje a definitivně vtahuje do nahrávky. Ta prvně zmiňovaná je přímočarou, rychlou jízdou, ve které však i tak vzniká dostatek prostoru pro pestré hrátky s barvou hlasu, což je dalším typickým prvkem jak skupiny, tak, dá se říci, že i žánru. Tento výpad směrem vpřed pak vytváří dokonalou souhru s následující „Angst“, jež je trefou přesně do pomyslného středu. Pozvolný rozjezd, tklivé kytary v „refrénu“ a masivní vyvrcholení. Žánr ve své krystalické podobě.
Skupina ve své nekomplikovanosti dokáže pracovat až s obdivuhodnou škálou nálad. Celou nahrávkou se táhne jednoduchý kytarový motiv, jež se s pravidelností a v různých obměnách vynořuje a zase mizí, včetně velkého finále v „Lined Skin, Rotten Hull“. Je však skutečně až překvapivé, s jakou jistotou se ze strany Němců počítá s vaší participací na této hře s velmi jednoduchými pravidly. Sebevědomí je však podepřeno neochvějnou vírou ve vlastní výtvor a jeho sdělení, což je v tomto případě poměrně opodstatněná záležitost. THE TIDAL SLEEP totiž do svého žánru i navzdory předchozím slovům přinášejí svěží a troufám si říci, že i neokoukaný pohled plný elánu a energie.
THE TIDAL SLEEP totiž do svého žánru i navzdory nepříliš veliké originalitě přinášejí svěží a troufám si říci, že i neokoukaný pohled plný elánu a energie.
Moje první setkání s tvorbou této rakouské kapely probíhá za asistence emocemi prosycené muziky z různých "post" žánrů. Je tam dostatek nápadů i děje, aby to utáhlo přes hodinu trvající stopáž a zároveň motivovalo k opětovnému poslechu. Fakt supr chlapy!
Tradiční melodický heavy metal, ovšem výborný. Na desce je vše v pořádku, kvalitním zpěvem počínaje a vymazlenou produkcí konče. V rámci žánru mohu jen doporučit, jen tomu chybí nějaká ta vlastní přidaná hodnota.
Zmar nad zmar. GRAVE DIGGER přestali být opravdu zajímaví někdy kolem alba "Ballads Of A Hangman" (2009) a od té doby už si vlastně jen zoufale tahají ze své riffové zastavárny, co jim dříve nepřišlo dost dobré. A tentokráte to tedy rozhodně dobré není.
Parádní švédský old school death, který se vrací v čase do devadesátek a servíruje správně dusivou porci švédské žánrové klasiky zarámovanou do charakteristického chrastivého zvuku. Tohle by mělo chutnat především fanouškům starých DISMEMBER a ENTOMBED.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!