Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ve své podstatě popové album, které má na svědomí několik zajímavých figur z domácí hardcoreové nebo alternativní scény, spatřilo světla světa poměrně nedávno, ale už před rokem bylo jasné, že se u PRODAVAČe opět něco bude dít. Na minulém „Fluff Festu“ mi jeho výtečný koncert připomněl rok 2011. Tehdy kolem mé hlavy projelo EP „Duchové“. V té době šlo ještě spíše o projekt, než o kapelu, za kterým stál jeho duchovní otec Šampón (ex-SPORTO) téměř v osamocení. Dnes tu máme už regulérní kapelu, která neztratila nic z civilnosti, která byla pro PRODAVAČe i v minulosti více než příznačná.
„Malý ráje“ si mě získaly hlavně textovou blízkostí a za hlavu házím to, že se v nich „zpívá“ stále v jedné lajně, která pluje uprostřed hudební hmoty, jenž připomíná spolky typu TATA BOJS. Taková městská pohodovka ze života, která mi v něčem neuvěřitelně sedí. Jednoduchá rytmika, sem tam nenásilná kytara, melodické klapky tu hrají druhé housle. Důležitá je atmosféra toho, co každý, kdo už má maturitu, moc dobře zná. Mládí se někdy v minulosti splašilo a vy si připadáte, že stále běžíte, byť občas zakopáváte. Toto je takové zakopnutí, ve kterém máte čas se při vstávání podívat na svět kolem sebe a dát o tom výpověď. Jestli je to elektro, pop nebo post punk je vlastně jedno. Je to člověčí svědectví o této době, které je mi více než blízké.
Američané dobrovolně uvízli v bažině devadesátkového sludge metalu a je jím v ní dobře. Dobře je i nám - jejich posluchačům. Má to tah odspodu, střední tempa válcují, zvuk neméně a nechybí tomu i několik pod kůži se dostávajících motivů. Moc dobrá práce!
Další deska projektu Kalle Wallnera, kytaristy německých progrockerů RPWL, je oproti domovské skupině živější a hardrockovější, takže zde nedominují PINK FLOYD nálady jako u RPWL. A je to příjemný kytarový progrock místy až s metalovým feelingem.
Můžeme se radovat z fajn zvuku a návratu Mika za soupravu, nebo si taky otevřeně přiznat, že i přesto není novinka nic než prázdná nádoba plná honění trika a okázalých omalovánek bez silných nápadů. Six Degrees, z nějž někdo odčerpal všechny silné nápady.
Blackem načichlý bigbít předvádějí obě na tomto splitku zůčastněné kapely a předvádějí ho zábavným a svižným způsobem. Pocta klasikům žánru nemusí znít jen jako dřevní retro, byť tato nahrávka tak asi mnohými zaškatulkována bude. Více v recenzi!
Když namícháte styly RHAPSODY a STRATOVARIUS kolem roku 2000, tak dostanete buď děsný kýč nebo MAJESTICA. Ono je to nakonec docela zábavné a má to spád, jen od toho nesmíte čekat víc než pár hezkých chvil s lehkou holkou.
Ukrajinci se zacyklili sami v sobě, ve svém zašmodrchaném progresivním metalcoru, takže smutně vzpomínám na časy, kdy skupina pálila takové pecky jako "I Speak Astronomy", "Teacher, Teacher!" nebo "Perennial". Nic srovnatelného na "Duél" nenacházím.
PHRENELITH potřetí. Potřetí jinak a potřetí skvěle. Dánové doručili majestátní, drtivou, ale současně i líbivou kolekci často odkazující směrem k IMMOLATION. Jestliže "Chimaera" byla žánrově více rozkročena, pak "Ashen Womb" je návratem k čistému OSDM.