Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je to více jak rok, co se kytarový mág John Petrucci nechal slyšet, že tvorba ANIMALS AS LEADERS ho inspiruje k psaní nových skladeb pro DREAM THEATER. A není se čemu divit. Vydáním alba „The Joy Of Motion“ se po určitých rozpacích, které mohla vzbuzovat fošna předchozí, trojka kolem Tosina Abasiho velmi tučně zapisuje do encyklopedie progresivní kytarové hudby. Nová deska se ještě více vzdaluje od djentového trendu, se kterým byla kapela v minulosti ne zcela oprávněně spojována.
Z novinky mám v první řadě velmi intenzivní pocit, že Abasi chytá druhý dech a otevírá dveře do zcela nové, dosud neprozkoumané dimenze své tvořivosti. Možná je to i zástupem talentovaných lidí, kteří se podíleli na tváři tohoto alba, protože lze rozhodně lze říci, že krom talentu hudebního má kytarista i nadání obklopit se velmi schopnými hosty. Přibylo elektronických prvků, se kterými si vyhrál hlavně bývalý bubeník ANIMOSITY Navene Koperweis, a album zdobí instrumentální hravost, vzdušnost a lehkost, které sem ANIMALS AS LEADERS hluboce otiskli spolu s oduševnělostí a emočním vkladem.
Abasi má jednu vlastnost, za kterou si ho velmi cením. Dokáže předvádět své schopnosti, aniž by to mělo jakýkoliv punc vychloubačnosti. Pokud se podíváte na jeho videa nebo se jen zaposloucháte do jeho kompozicí, zjistíte, že na aktuální kolekci používá velmi pestrou paletu různých kytarových technik. Ani nota z toho však nezní jakkoliv účelově a hlavně nikdy nemáte pocit, že byste byli na nějaké přehlídce kytarové ekvilibristiky.
Mnohem častěji, než kdy jindy, se na nahrávce objevují i sklony k jazz fusion a na doby minulé se vzpomíná jen v minimu skladeb. Jednou takovou je například „Mind-Spun“ - ta ale současně působí v celé kolekci nejvíce křečovitě. Ostatní kompozice spadají do množin odlehčených instrumentálek, jež se mi ani po několika měsících nestihly oposlouchat. Dovolím si tvrdit, že u této smečky si mohu být téměř jistý faktem, podle nějž jen s malou pravděpodobností vydá něco, co by mě zklamalo.
ANIMALS AS LEADERS s touto deskou vstupují do první ligy světových progresivních skupin. Je jen málo kapel, které by něco takového dokázaly po třetím albu. Předpokládám, že na další zastávce DREAM THEATER v České republice jim právě družina kolem Abasiho bude dělat předkapelu. A pokud ne, bude to zcela jistě způsobeno tím, že v roli předkapely budou naopak DREAM THEATER:).
1. Ka$cade
2. Lippincott
3. Air Chrysalis
4. Another Year
5. Physical Education
6. Tooth And Claw
7. Crescent
8. The Future That Awaited Me
9. Para Mexer
10. The Woven Web
11. Mind-Spun
12. Nephele
Moje první setkání s tvorbou této rakouské kapely probíhá za asistence emocemi prosycené muziky z různých "post" žánrů. Je tam dostatek nápadů i děje, aby to utáhlo přes hodinu trvající stopáž a zároveň motivovalo k opětovnému poslechu. Fakt supr chlapy!
Tradiční melodický heavy metal, ovšem výborný. Na desce je vše v pořádku, kvalitním zpěvem počínaje a vymazlenou produkcí konče. V rámci žánru mohu jen doporučit, jen tomu chybí nějaká ta vlastní přidaná hodnota.
Zmar nad zmar. GRAVE DIGGER přestali být opravdu zajímaví někdy kolem alba "Ballads Of A Hangman" (2009) a od té doby už si vlastně jen zoufale tahají ze své riffové zastavárny, co jim dříve nepřišlo dost dobré. A tentokráte to tedy rozhodně dobré není.
Parádní švédský old school death, který se vrací v čase do devadesátek a servíruje správně dusivou porci švédské žánrové klasiky zarámovanou do charakteristického chrastivého zvuku. Tohle by mělo chutnat především fanouškům starých DISMEMBER a ENTOMBED.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!