Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vyzpívávání se ze svých osobních traumat není v hudebním světě vůbec nic nového, ale když se k tomu přidá autorova neskrývaná homosexualita, dostává i píseň o lásce úplně nový rozměr.
Americký písničkář John Grant má osud pohnutý od samotného dětství. Vyrůstat se zmíněnou sexuální orientací v provinčním městě konzervativního Středozápadu jednomu asi nepřidá a odtud už je k psychickým problémům, chlastu a drogám opravdu jenom kousíček. Myšlenky na sebevraždu asi není třeba ani zmiňovat a nákaza HIV už je jen pomyslnou a ne zrovna veselou třešničkou na dortu. Člověk by čekal totální nasranost na celý okolní svět, ale o to překvapivěji pak působí poměrně křehká nahrávka.
Může znít sice trochu zvláštně, když písně o nešťastné lásce a slova jako „I Could Never Win His Heart Again“ vycházejí z úst muže, nicméně to opravdu není jediný důvod proč se na Grantovu tvorbu zaměřit. Tento Američan není typem písničkáře osaměle putujícího s kytarou. Snaží se reflektovat moderní hudební svět, a tak se v jeho skladbách dočkáme spíše elektronického pnutí doplňujícího smutnou atmosféru desky a odkazujícího někam k popové estetice osmdesátých let.
Že se muzikant se svým osudem rozhodně nevyrovnal a píseň je pro něj mimo jiné i určitou formou terapie, dokazuje např. v „I Hate This Town“, avšak nějaká výrazná nenávist z něj neprýští. Spíše jen smíření s osudem. A ačkoliv přiznává, že je „The Greatest Motherfucker That You´re Ever Gonna Meet“ („GMF“), lze o tom přeci jen pochybovat.
Nedá se říct, že by bylo „Pale Green Ghost“ nahrávkou bořící hudební hranice. Je jen povedenou a otevřenou hudební zpovědí jednoho životem zkroušeného člověka. Není dojímavá. Je upřímná.
1. Pale Green Ghosts
2. Black Belt
3. GMF
4. Vietnam
5. It Doesn´t Matter To Him
6. Why Don´t You Love Me Anymore
7. You Don´t Have To
8. Sensitive New Age Guy
9. Ernest Borgnine
10. I Hate This Town
11. Glacier
Další deska projektu Kalle Wallnera, kytaristy německých progrockerů RPWL, je oproti domovské skupině živější a hardrockovější, takže zde nedominují PINK FLOYD nálady jako u RPWL. A je to příjemný kytarový progrock místy až s metalovým feelingem.
Můžeme se radovat z fajn zvuku a návratu Mika za soupravu, nebo si taky otevřeně přiznat, že i přesto není novinka nic než prázdná nádoba plná honění trika a okázalých omalovánek bez silných nápadů. Six Degrees, z nějž někdo odčerpal všechny silné nápady.
Blackem načichlý bigbít předvádějí obě na tomto splitku zůčastněné kapely a předvádějí ho zábavným a svižným způsobem. Pocta klasikům žánru nemusí znít jen jako dřevní retro, byť tato nahrávka tak asi mnohými zaškatulkována bude. Více v recenzi!
Když namícháte styly RHAPSODY a STRATOVARIUS kolem roku 2000, tak dostanete buď děsný kýč nebo MAJESTICA. Ono je to nakonec docela zábavné a má to spád, jen od toho nesmíte čekat víc než pár hezkých chvil s lehkou holkou.
Ukrajinci se zacyklili sami v sobě, ve svém zašmodrchaném progresivním metalcoru, takže smutně vzpomínám na časy, kdy skupina pálila takové pecky jako "I Speak Astronomy", "Teacher, Teacher!" nebo "Perennial". Nic srovnatelného na "Duél" nenacházím.
PHRENELITH potřetí. Potřetí jinak a potřetí skvěle. Dánové doručili majestátní, drtivou, ale současně i líbivou kolekci často odkazující směrem k IMMOLATION. Jestliže "Chimaera" byla žánrově více rozkročena, pak "Ashen Womb" je návratem k čistému OSDM.
Živák alebo best of? ELECTRIC WIZARD skracujú 8-ročné čakanie na novú dosku dokonale reprezentatívnou živou kolekciou, pokrývajúcou obdobie medzi „Dopethrone“ (2000) a „Time To Die“ (2014). Podľa očakávania brutálne ťažký, ale brutálne odmeňujúci posluch.