Není to ani na tomto webu poprvé, co jsme přinuceni nechat se přesvědčit o tom, že kvalitní a plnokrevně znějící metalová nálož se dá produkovat i v minimalistickém složení, v tomto případě ve dvojici. Mnohým určitě v této souvislosti příjde jako první na mysl jméno BLACK COBRA, a tak vězte, že tito zámořští nesmlouvavci nacházejí v německém Hamburgu více než solidní vyzývatele.

Porovnávat však tvorbu americké hydry s německými (což neplatí 100%, protože bicmen Erinc je tureckého původu) MANTAR jen a pouze na základě subtilního nástrojového složení by bylo ignorováním dalších faktů. Těch společných jmenovatelů by se našlo hned více. Nekompromisní přístup a z něj pramenící devastující sound jsou asi tím nejslyšitelnějším pojítkem. Nerad bych se však na těchto řádcích dopouštěl zavádění, pokud by sdělením této recenze mělo zůstat pouze, že tato německá dvojice je jen klonem BLACK COBRA.

Taktéž tady samozřejmě nechybí nesmlouvavost, tvrdost a puritánský přístup k metalové muzice. MANTAR ovšem své divokosti nehodlají přenechat až příliš volné pole působnosti. Značný temperament navigují do několika různých směrů, což obnáší především méně rytmických krkolomností. Němci svůj primární zájem soustředí hlavně na groove jednotlivých skladeb, což je vzhledem k absenci basové kytary poměrně odvážný počin.

Tam, kde by měl scházet basový diktát, určující tempo, se o to více rozezní zvuk elektrických kytar, který skutečně nenachází ani kapku slitování. Zvukově a ani hudebně to sice neznamená nic nového, MANTAR se častokrát navracejí někam k 90. létům, ale většinu odpovědnosti si na svá bedra bere skutečně příkladná intenzita, s jakou je nám tato kolekce předložena.

Němci se dokonce ani příliš nesnaží maskovat basový handicap třebas v podobě neutuchajícího zběsilého tempa a naopak se hlavně v polovině nahrávky vysloveně rochní v bahenatých pomalých kompozicích, v nichž se hrdě hlásí k odkazu současnéhu sludgemetalového proudu. Když se pak obrátky opět zvýší, ocitáme se uprostřed ortodoxní metalové vřavy, jak ji například tak skvěle neomaleným způsobem předvádějí LAIR OF THE MINOTAUR, a to i včetně stylového krákoravého vokálu.

Najde se pak v takhle nastartované mlýnici i prostor pro nějaké z davu vyčnívající skladby? Jasně, proč ne? "The Huntsmen" jako jeden z těch patřičně rozparáděných kusů nepohrdne dokonce ani "heroickým" motivem v refrénu, což jen vlastně potvrzuje předchozí dojmy o promyšleném míchání různých, extrémněji laděných metalových subžánrů. Z těch pomalejších by bylo hříchem nezmínit v pořadí předposlední "White Nights", jež díky dramatickému vnitřnímu náboji představuje ještě o stupínek intenzivnější zážitek, než zbylá desítka už dost povedených písní.

Za jedno z výrazných pozitiv "Death By Burning" lze považovat i schopnost skupiny udržet posluchače v napětí na celé poměrně rozsáhlé ploše 45 minut, což u podobných nahrávek rozhodně nebývá zvykem. Příjemné překvapení je tak slovným spojením, kterým v souvislosti s MANTAR určitě nemusíme šetřit. Tyhle houbičky (překlad slova mantar z turečtiny) vám rozhodně žaludeční problémy nezpůsobí. Maximálně nějaký ten bolehlav, ale s tím se, zatraceně, předsi počítá, ne?